Mozoly z Camphillu

Slávkova víkendovka Akce Příroda v Camphillu v Českých Kopistech u Litoměřic

K čemu jsou mosty přes řeku?
Aby měl člověk blíž k člověku.
Letáček o českém Camphillu.

Na prodloužený víkend jsme vyrazili v rámci Akce příroda do jediného českého camphillu. Camphilly existují v různých zemích, zejména ve Švýcarsku, Německu, Anglii, a jsou to místa lidského soužití „zdravých“ a „postižených“ lidí, kteří spolu žijí, pracují na poli, zahradě, ve stáji nebo v rukodělných dílnách, připravují jídlo a stolují a také slaví křesťanské svátky. Dospělí mentálně postižení nacházejí na těchto alternativních ekofarmách smysluplné uplatnění. Duchovním základem camphillů je antroposofie Rudolfa Steinera, která spatřuje v každém, i postiženém člověku především duchovní bytost.

Český Camphill je v Českých Kopistech. Přivítal nás v pátek večer po příjemném pěším přesunu z Litoměřic, při kterém jsme pozorovali soutok Labe a Ohře z mostu, prošli se po Terezíně a pojedli buchty rozloženi na golfovém hřišti na zeleném greenu devítce. Camphill byl už spící, když jsme došli. Tiše jsme se ubytovali v sále a při čaji si popovídali o kamínkách, které každý měl dovézt z domu. Atmosféra se začínala formovat. Mé však teprve slabě se probouzející vědomí také jen slabě tušilo, jaká síla je okolo nás a nabízí se nám. Jen vstoupit.
…a tak vstoupila… nyní jsem ohromena, jakou živou duchovní potravu jsem si přivolala. Mé duši okamžitě zachutnala. Buňky těla si vzpomněly, kde jsou „Doma“. BIO = živá - obrazy, nálady, symboly, nejchutnější je prožitá ve skupině, v komunitě. Jsem naplněna, spokojená, dojatá. Má duše se raduje z ŽIVÉHO prociťování. Nikoli prací na strachu z budoucnosti, prací na pocitech viny z minulosti, avšak tím tady a teď ŽIJE. Ó kéž se i já se stanu zdrojem doteků pro nitra okolních. Kéž se stanu Tím, kým se mám stát. Kéž Jsem.

V sobotu jsme vstávali do ticha, naplnili sál ránem. Pak přišel Slávek s flétnou a kytarou a splatil víkendovému ránu očekávanou písničku Vstávej holka. Protahujeme se venku, sedáme si na sebe do kruhu, snídáme kaši s rozinkama na dřevěných lavicích v zahradě. Držíme se za ruce, zpíváme ránu: „Za kaše dar, za díla zdar, buď Tobě, Bože, dík.“ Je nás deset velkých a malý Tomáš. Obouváme holínky, jedeme na pole. Políčko se na nás směje. Jmenuje se Kosa pro svůj zkosený tvar, leží na soutoku Labe a staré Ohře a zrovna se vydýchává z nedávné povodně. Sázíme cibuli do úrodné půdy. Postupujeme po linkách vedle sebe a zapichujeme sazečku pořád dál a dál, jednu cibulku za druhou. Našli jsme v hlíně krásné kamínky, co přinesla Řeka. Jaroslav našel živého raka a odnesl ho vrátit řece. Já jsem našla dvě zrezivělé podkovy pro štěstí. Zpíváme. O přátelství a o lásce. „Lásko, Bože lásko. Lásko, Bože lásko, lásko, Bože lásko, lásko, Bože, Lásko.“

V poledne má pro nás Slávek oběd. Jáhly se seitanem a zeleninu. Chvíli odpočíváme, pak se vracíme na pole. Cibulka se těší do země. Bude krásně růst, bez chemických postřiků, lidé ji budou vyplevelovat a po sklizni si na ní pochutnají. Práce na poli nás obohacuje, čistí, šlechtí. Ale začíná pršet, déšť nás odvedl do camphillské garáže, budeme ji vyklízet. Přerovnáváme haraburdí a dary, přerovnávají se části v nás. Rozmanité podstaty se ukládávají jakoby samy. A krabice do rohu, sklenice do polic, hadry na hromadu, plachty sem, nádobí tam, dřevo ke zdi, ten velký vozík zacouváme, skříně přeneseme, prach a špínu vymeteme, všemu najít své místo. A všechno má své místo i v nás. Jen ten umělý plast jsme vynesli do popelnice a nějaké sklenice, co už nebudou potřeba. Spolupracujem. Vznikají malá specializovaná pracoviště, například odvíčkována sklenic, třídírna sklenic, ukládání do beden. A logistická sekce odebírá, přenáší, dodává. A pak je hotovo. Radomil je spokojený. Večeří společně s námi na lavicích, které jsou teď uprostřed sálu. Jíme jako na zámku u prostřeného stolu osvětleného svíčkami. Rýže Natural, hrachová kaše, cibulka, zelenina a topinky. Hned jak dojíme, Radomil začíná vyprávět o camphillském hnutí, o biodynamickém hospodaření, o sociální službě mentálně postiženým lidem, o minulosti statku v Českých Kopistech. Procházíme dílny, kde klienti pracují. Koberečky, keramika, práce se dřevem. Vracíme se do sálu, Radomil pokračuje. Jak se získávají preparáty z rohů a močových měchýřů, jak k nim přišli klienti, jak se potýkají s nedostatkem financí, jak je vnímá vesnice. O myšlenkách Rudolfa Steinera. Potom musí odjet, loučíme se.

Petra vytahuje ze svého pytle duté dřevo a začíná hrát. Sálem se nesou první tóny didgeridoo. Opojné zvuky rozechvívají nás. Těla vnímají ty energie, hlasy se přidávají, ruce samy buší, chtějí vytvořit rytmus pro nás.

JSME JEDEN KRUH
MY JSME JEDEN KRUH
MY JSME JEDEN KRUH BEZ ZAČÁTKU A BEZ KONCE

Vše se začíná točit, je to nádherné, je to spontánní. Přidávají se flétny, tleskání rukou, kytara, nové hlasy, hučíme, zpíváme, hrajeme, bubnujeme. Prolínáme se, posloucháme se, je to společné dílo, jedna bytost, jsme jeden kruh. Tvoříme dílo, tvoříme sebe. Potom hlasy umlkají, slovo si bere kytara. Divoké hlasité akordy víří prostorem, zvou naše těla k tanci. Ta se sama zvedají, víří v jednom proudu s kytarou. Tančíme, skáčeme, obíháme stůl v proudu hudby, potkáváme se. A Jaroslav básní. Tančí a při tom mluví ve verších, jak mu shora přicházejí. To, co má k nám přijít, je tu. Proudí to skrz Jaroslava (Lenhart znamená -jen srdce). Najednou jsme na jevišti a hrajeme divadlo. Nepřestáváme tančit, jsme v ději, jsme přítomni v obrazech světa, v básni života, jsme si sami sobě blíž. Jsme herci, diváky i samotným dějem zároveň.
Lidé postupně odplouvají do spacáků a přímo na jevišti usínají. Didgeridoo vyluzuje poslední tóny, i rytmy v rukou utichají, vše se noří do spánku.

Probouzí nás Slávkova kytara. „Všechny cesty začínají k ránu…“ Venku poprchá. Cvičíme v kruhu s Radimem Taichi. Je ale zima. Petra navrhuje zaklínání mraků. A tak sborově křičíme postupně na všechny světové strany:

„Klektáky páráky kančí kůže,
Mraky ať zalezou kam který může.
Vítr spát, vítr spát,
Ať sluníčko může hřát!“

Pak opravdu přestalo pršet. Určitě nad námi a naším polem, tam, kde jsme potřebovali. Po výborné kaši jsme se tam přesunuli a pustili se do práce. Cibule, jahody. Snažíme se natáhnout na jahody černou fólii, nedaří se to. Cibule je jistota. K svačině pomazánka z francouzského droždí a zase pokračujem. Políčko jahod je rozhodnuto vytrhat a znovu zasadit do otvorů ve fólii. Objev není samo sebou, bylo nutné vyzkoušet více cest, aby se mohla zvolit tato nejlepší.

U jahod se rozvíjí zajímavá debata o znameních zvěrokruhu a Ráďovo velmi poutavé formování z oblasti partnerských vztahů. Živé slovo přináší víc než psané v knížkách. Ale to už nás volá Slávek k obědu. Slunce svítí, jsme rozloženi v zahradě, přijímáme celozrnné špagety s tempehem a zeleninu. Odpočíváme a vracíme se na pole. S jasným směrem v sázení jahod jde práce radostně od ruky. A najednou za námi přicházejí camphillští klienti. Miloš, Láďa a Anička. Pomáhají nám. Anička hloubí lopatkou jámy na sazenice, Láďa je podává. Povídáme si, pracujeme spolu. Po práci se jdeme projít k Labi, válíme se na břehu, jen tak jsme.

A už se blíží turnaj v kuličkách, hrát budou všichni, malí i velcí, camphillští i brontosauři. Hrajem každý dvěma kuličkama na důlek, nejdřív tak a pak zas jinak, několik kol. Setmělo se, ke konci už zůstává jen Tomášek s camphillskými klienty, obehrává je a zároveň spravedlivě řídí hru. Ostatní se hromadí v kuchyni, je tam teplíčko a Slávek a jeho rostlinný salám, který zkoumáme hmatem se zavřenýma očima - skvělá pubertální zábava.

K večeři zavoněla zelňačka s uzeným tofu. Po ní píšeme na lístečky své bloky, které bychom rádi přetavili v plamenech v jejich lepší pól. Později lístečky vzplály v čarodějnickém ohni na dvoře. U ohně jsme se sešli všichni. Velká čarodějnice ze slámy a hadrů zapíchnutá uprostřed hranice se na chvíli rozzářila žlutými plameny, aby po tomto oslnivém vystoupení padla do žhavého popela a z jejích zbytků se rozhořel mírný, ale jasný oheň. Občas z něho ještě vybuchl opukový kámen, který bylo potřeba vyhrábnout mimo centrum. Zpíváme, tančíme, pískáme na flétny v pentatonických melodiích, skáčeme přes oheň, vše přichází samo. Najednou jsme zase celí v ději nějakého příběhu. Vyluzujeme ptačí zvuky, Ráďa vypráví, přidáváme se dalšími zvuky a jednoduchými melodiemi, já se stávám zakletou Mařenkou, ani nevím jak, ale vím, že jí JSEM. Jsem zakletá - zpívám a z okolí se ozývají jako ozvěna další ženské hlasy – zakletá-zakletá-zakletá! Objevuje se Jeníček Slávek. Nevypadá, že by jeho záměrem bylo Mařenku vysvobodit, ale něco ho k tomu směřuje. Zkoumá tedy, jak to udělat, Nikdo neví. Rady, rady, rady - nepomáhají. Už je ale jasné, že vysvobození může napomoct jedině kozoroh, tedy on. Setkává se s dalším kozorohem, avšak až nejmladší kozoroh Tomášek prozrazuje, že je potřeba Mařenku potrkat. Princ Kozoroh tedy mocně přeskakuje oheň a hlavou naráží do Mařenky, bere ji za ruku a vítězně stojí. Pohádka pokračuje mým vyprávěním o jejich dceři, zakleté princezně Lidmile. Všichni poslouchají. Okolo ohně se rozhostilo ticho. Praobrazy předků vyvstaly a rezonovaly s našimi dušemi, sytily je. Obrazy přešly dovnitř,a bychom je mohli trávit. Jako jídlo pro tělo. Moje duše touží po duševní potravě, toužím zaplnit si srdce obsahem těch hlubokých obrazů. To mi přináší klid a lehká křídla.
A pak znovu přicházejí ke slovu rytmické zvuky dřev, kýblů a papírových krabic místo bubnů. Lidé se od ohně vytrácejí do spacáků, Camphill usíná.

Probouzí nás Slávkova flétna a kytara, vylézáme ze spacáků a rovnou s první písní tančíme sálem. Tančíme prostorem, po lavicích, okolo stolu, mezi probouzejícími se těly. Po chvíli na dvoře běháme a skáčeme přes překážkovou dráhu z lavic a kýblů. Venku svítí sluníčko, děkujeme mu, nasáváme léčivé paprsky, otáčíme se ve svitu slunce a pod Slávkovým vedením se masírujeme a aktivujeme čakry. Snídaně je venku, milá kaše. „Čeho třeba, Bůh nám dá, chléb i srdce radostná“.

Po snídani máme review, povídáme si, jak kdo prožíval společný čas. Cítím tolik věcí, co chci říct, ale neumím je dát dobře do slov. Lidi, vždyť vy to víte, vy to sami říkáte. Na nějaké úrovni to víme všichni. To nebyla hra, hráli jsme kus života naživo. Jak malé dítě vyvíjí se pobytem ve školce, tak jsem se já vyvíjela v tomto ozdravném společenství. Léčebné principy vystoupily z nás, laskavé bytosti přispěchaly na pomoc, vše proudilo, samo se usměrňovalo a já ve víru kosmických sil jsem sama ze sebe přihlížela, jak se sama v sobě proměňuju. To nebyla tvorba lidská, cítila jsem božskost toho dění, nebo spíš bytí. Jak to náhle bylo jasné, jednoduché, prosté, jen se uvolnit a pustit tu sílu do sebe. Ona nám nemůže pomáhat, když jí to neumožníme. Souznění s vámi mi dalo prožívat pocit lásky, krásy, úcty a nádherné jemné objevování vědomí jednoty se stvořitelem, důvěry a míru.

Uklízíme, balíme, bereme si darované bylinky v květináčích. Já si odvážím yzop, mátu a šantu kočičí. Dnes už je mám přesazené za oknem. Potom rituálně zasazujeme naše kamínky k mladé lipce uprostřed dvora. Přistupujeme po jednom a přidáváme svůj kamínek do jamky ke kořenům lipky. Stojíme v kruhu, zpíváme lípě. Stojíme tu „postižení“ i „zdraví“, držíme se za ruce, začínáme tančit. Točíme se s celým kruhem okolo stromu, prožíváme tu jednotu .

JSME JEDEN KRUH,
MY JSME JEDEN KRUH,
MY JSME JEDEN KRUH BEZ ZAČÁTKU A BEZ KONCE

My jsme tvořili jednu bytost. Tvoříme jednu bytost, to je jasné hlavě, tady to mohlo prožívat i srdce, všechno. Má hladovějící duše se nasytila. Jsme jeden kruh… Pustili jsme Ho do sebe, aby skrz nás mluvil.

Opouštíme camphill pěšky alejí rozkvetlých jabloní do Terezína. Je první máj. Zastavujeme se v Malé pevnosti na prohlídku koncentračního tábora. Tělem projíždějí staré vzpomínky, propojují se s dneškem, dosedají. Ačkoli jsem tu poprvé, cítím, že to tu znám. Ano, tady se popravovalo, tady se… A pak přišlo krásné políbení pod rozkvetlou magnólií a k tomu to nejhezčí přání, abych žila v lásce. Schovávám ho hluboko do srdce. Potom si přejeme s polibky se všemi účastníky pod rozkvetlou hrušní v Litoměřicích či jinými dřevinami cestou. Ať máme v životě hodně lásky.

Vlak přijíždí, odjíždí, necháváme Litoměřické nádraží za sebou. Společně obědváme chleba s čočkou a loučíme se. Pražáci vystupují ve Všetatech, my Brňáci v Kolíně a Zlíňáci pokračují dál. My spinkáme a taky domlouváme malé setkání v týdnu v doupátku u laskavé večeře. A to je konec.

KONEC?

…JSME JEDEN KRUH,
MY JSME JEDEN KRUH,
MY JSME JEDEN KRUH BEZ ZAČÁTKU A BEZ KONCE…

Jsem dojatá. Prolnula mě transformativní síla, která nyní spolupůsobí se mnou a silně mi pomáhá na cestě za uskutečněním sebe. Takto posílena hledím vpřed s novou dávkou odvahy, s nově rozčeřenou hladinou studánky, ve které se odráží můj osud.

Markéta, 4.5.2006