Střípky z léta

čiže zápisky účastníka červené kolařské skupinky

"Prostě ti na to nedáme peníze", zhruba takhle končila moje debata s rodičovstvem, když jsem se je snažil přesvědčit, že to v té Anglii určitě zvládnu. "Letos ti budou stačit ňáký Čechy. Vždyť ti ta Anglie neuteče." To sice ne, ale občas mám to nutkání já. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře...
A tak jsem jednoho krásného dne sedl ke kompu, nahodil Explorer a přemýšlel, jakou adresu prohlédnout jako první. Po chvilce váhání jsem vyťukal www.brontosaurus.cz. Obsáhlý seznam akcí mi téměř vyrazil dech. Veškeré pochybnosti o tom, kterou z nich vybrat ustaly po tom, co jsem u jedné z nich zahlédl magické slovo kolo. Jak už asi tušíte, tou akcí byly Čechy krásné, Čechy naše.
Dešťová clona zakrývala všechno kolem. Najednou se z ní vynořil vlak. Když zastavil, vyskákalo z něj několik lidiček a začali horečně vykládat kola a další horu bagáže. Osud tomu chtěl, že jsem se s nimi chvíli potom setkal v Ploučnici. Tedy ne v řece, ale v rychlíku, který uháněl podkrušnohořím stále na západ. Zakrátko se v oddílu nedalo málem ani otočit. Kousek ode mě stál Ondřej, kterého jsem ještě neznal. "Můžu se tě na něco zeptat? Nejedeš taky do Klášterce nad Ohří?" - "Jo."
Doma jsem brašny sotva zapnul na nosič. "Ale tenhle pytel se ti tam vejde, že jo?" Ohlížel jsem se každých 5 minut. To se ví, že nic nespadlo.
Tak vás SOUDRUZI pěkně vítám na našem vandru. Tohle nebo něco podobného řekla Ježi, když zaplál první oheň a osvítila nás jeho RUDÁ záře. Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě byl tento okamžik historický. Soudruh srdce mi radostí zaplesalo a soudružky hvězdičky vesele zablikaly.
"Kam jede?", nechápu. "Prej domů." Dívám se za ním, jak mizí v zatáčce. "Počkej, to si děláš srandu, ne?!!!" Ne, prostě normálně řek, že odjíždí. Ale vždyť se s náma ani nerozloučil..... Asi se mu nelíbil náš přístřešek. Nebo něco jinýho. Neměl jsem moc času o tom přemýšlet. Další a další zážitky se valily jako vodopád.
Přijíždíme ke státní hranici. Přímo před námi svítí bílé domky německé vesnice. Na české straně stojí dům, který byl dříve zjevně její součástí. Dnes vypadá podstatně jinak. Na barvu omítky si nevzpomínám a stropy byly místy propadlé. Prší, zastavujeme vedle ve stodole. My nenechaví se ihned vydáváme na průzkum. Neveselý pohled. Pak hrajeme hry na seně ve stodole, na seně kdovíjak starém. Dýchly na mě Sudety.
Chleba, Perla a koření ze sáčku. Toť potrava dnešního poutníka. Míla Nevrlý by se asi pousmál a pokračoval ve žvýkání česneku. Mě ale tahle dieta okamžitě zachutnala. Tahanici o Hranolky jsem vyřešil Ďábelskou směsí. Á mňammňammňam.
V Chomutově na nás dolehla trudomyslnost. Se stahujícími se mraky zatoužili někteří z nás po teple fary, či podobného bohulibého zařízení. A tak jsme se doptali na nejbližší internet. Dobrý člověk ještě žije. Majitel se nejenže nepozastavil nad mým vzhledem, ale dokonce jsem za těch pět minut nedal ani korunu.
Spali jsme v lesoparku na kraji města. Kolem nás táhli co chvíli malí cikáni a další pochybné existence. Přiznám se, že jsem měl strach. Ani ne tak o sebe, jako o kolo. Nakonec se ale větším problémem ukázal kořen, na kterém jsem byl nucen spát.
Teď tu mám pro další neopatrné generace jedno varování. Soudružky se někdy dokážou tulit tak šikovně, že vám zmizí kolíček, který předtím hlídáte jako oko v hlavě. Běda mužům, které žena převeze!
Krušné hory by si jistě zasloužily mnoho přívlastků, ale já bych z nich určitě vybral - hory trpaslíků. Ty potvory vám vlezou všude. A stahujou se hlavně k hraničním přechodům. Když je tak člověk chvíli pozoruje, líp se aklimatizuje na zdejší prostředí. A pak ho už nepřekvapí ani Typische böhmische kuchen na každém rohu.
V klášteře bývá někdy taky veselo. My jsme si samou radostí zazpívali písničku Mniši jsou tiší. A co se nestalo: Po slovech "nemyslí na ženský" nás přišel navštívit jeden z nich, na tváři mu hrál lehký úsměv.
V bývalém uhelném dole nespí člověk každý den. Mě to potkalo poprvé. Tak krásně rovný terén na spaní jsme ještě neměli. Jasany v pravidelných rozestupech všude kolem. Od ohníčku jsme se vlastně nadálku loučili s Krušnými horami, které tak dlouho vedly naše kola. Padla na nás nostalgie a zavzpomínali jsme na šťastná dětská léta. Svět kolem poslušně zmizel.
Když jsme tam vběhli, zjistili jsme, že v lavicích sedí lidičkové oblečení do modré varianty našich triček. Kdo to může být ? Na tu výpravu turistů z muzea to fakt moc nevypadalo. No a pak začali zpívat s náma a já jsem to konečně pochopil.
Vždycky jsem se smál lidem, kteří se chvástali, jak už se vysekali na kole. A říkal si, že si za to můžou sami - kdo umí, ten umí (a to jsem já). Ta cesta byla příšerná. Jel jsem pomalu, helmu jsem neměl. No, a najednou vidím, jak letím přes řídítka. "Bacha!!!", řvu na ostatní. Ti se seskupují kolem mě. No, měl jsem ještě štěstí. Nevím, jestli to bylo znamení, ale od té doby jezdím s helmou. Příště bych tam nemusel stihnout dát ruce.
Je 26.8. a já opět vidím Zubrnice - tentokrát jenom na filmovém plátně. Lidé kolem mě vidí Rebely. Já soudruhy. Děj vymyšlený jakýmsi scénaristou je náhle zbytečný. To důležité nosím v sobě. Léto končí...

DÍKY, DÍKY, DÍKY, DÍKY, DÍKY, DÍKY, DÍKY, DÍKY, DÍKY

Milhaus

Upozornění: Některé prvky tohoto příběhy jsou domyšleny a neshodují se tudíž s šedivější pravdou :)