Citadela 26.-28.10.2001

Úvodní víkendovka kursu OHB

"Vybudovat loď neznamená vidět ji předem do všech podrobností. Když si sám pro sebe narýsuji plán lodi v celé její rozmanitosti, nezachytím tím nic, co by stálo za námahu. Až se to uskuteční, bude všechno vypadat jinak a takovým vymýšlením se mohou zabývat jiní. Já nemusím znát na lodi každý hřebík. Musím však v lidech probudit touhu po moři."

Antoine de Saint-Exupéry

Na konci října, na konci pracovního týdne, na konci dne bylo nám přisouzeno vydati se vstříc novým dobrodružstvím, za Citadelou do citadely. Tajemná citadela se tyčí u širých dalekých vod, kdy člověk téměř nedohlédne na druhý břeh, na vrchu strmé skály, kde vznášejí se již jen supi, orli, draci a jiné tajemné příšery. Je to místo uprostřed pustiny, dotýkající se nebe, málokdy modrého.
Pro obyčejné a ubohé smrtelníky upřesním snad, že nelze tuto citadelu nelézti na rušném a snadno dostupném místě. Pro jeho dosáhnutí musí z Brna vlakem na sever jet, a v Prostějově na "maxitaxi" přestoupit. Ten ho pak zaveze na kraj nehostinné pustiny,zvané Plumlov, neboť dále dobrovolně noha smrtelníka nevkročí.
My však tuto pomyslnou hranici překonali. Samozřejmě neobešlo se to bez ztrát. Z původního počtu 25, dorazilo až na místo pouhých 18 dobrodruhů. Pro vysvětlení, Brontosauři, členové OHB, a jiní udatní mužové a sličné dívky se nepočítají za normální smrtelníky. Jinak by do těchto nehostinných krajin dobrovolně nikdy nešli.
Aby se zapříčinilo dalším ztrátám, jali se nás ihned po výstupu z posledního dopravního prostředku dohromady vázati. Není se čemu divit. V noci na takovémto místě mnohé příšery vylézají, snažíce se poutníka z cesty svésti. Tajemných hostinců, kde předchozí dobrodruzi sedí nehnutě snad již mnoho staletí, se vyskytovalo kolem cesty přemnoho. Bohužel vůle těchto dřívějších poutníků nebyla natolik silná, že nevydrželi a propadli věčnému zatracení. Naše odvaha se však vyplatila. Byli jsme očekáváni. Padací most již připraven byl, nutno jen na hradního pána čekati. Ten nás osobně přivítati a uvézti do své citadely přišel.
Ihned po příchodu museli jsme všechno jídlo odevzdati. Pokladna citadely je údajně natolik prázdná, že nás ani hostiti možno není. Prý kdybychom si i vlastního kuchaře přivedli, lépe bychom se najedli. Dělat se však již nic nadalo. Nutno se s tím smířiti. Pán hradu poté jal nás obytnou částí svého sídla provésti, aby ukázal místo k vykonávání potřeb nutné, i honosné prostory, kde jsme mohli svá unavená těla ke spánku složiti.
Bláhově se někteří domnívali, že budou moci jíti spát. Přemnoho práce na nás totiž ještě čekalo. Ze všeho nejdříve bylo nutno seznámiti nás, prý abychom k prostřené tabuli neseznámeni nepřistupovali. Jídlo bylo skrovné, leč dostačující. Sestávalo z ryb rozetřených v pomazánce na chlebě podávené.
Nepřijeli jsme však kvůli jídlu, ale za poznáním. Ihned po večerní hostině jsme se na první, tajemnou pouť, po nádvoří Plumlovské citadely, odvážili. Prvním úkolem bylo nalézti dochované střípky historie Citadely. Úkol to nelehký, neboť pouze sporé světlo svící tu a tam na cestu dopadalo. Jedenu část Citadely jsem vám již hoře uvedl.
Po návratu jsme zjistili, že tajemné stíny se vloudily i do našeho přístřeší. Někoho z nás napadlo tyto stíny na papír zaznamenati a za chvíli jsme všichni kreslili. S opětovným příchodem hradního pána dorazilo i světlo a my prozřeli. Stíny tajemných duchů, kterých jsme se před chvíli báli a zároveň je kreslili, jsme byli my sami. Dokladem přítomnosti zlých stvoření však zůstaly naše zpitvořené tvary a tajemné čáry okolo našich hlav.
V tomto momentu jsme začali litovati naší bláhovosti a přáli si býti co nejdále odtud. Od této chvíle nám bylo jasné, že se nacházíme na prokleté půdě. To už se však blížil čas spánku. Prosili jsme hradního pána, aby dříve, než usneme, neodcházel. Poručil proto svému dvornímu služebníkovi, aby na flétnu zahrál. On se poté vyprávěti o historii Plumlovkého panství jal. Před mnoha staletími bylo prý jeho sídlo domovem smíchu a dobré nálady. Ta se však náhle vytratila díky nešťastné lásce princezny. Její otec stál v cestě sňatku své dcery. Princezna pro velký žal lahvičku jedu vypila, a tím sebe zabila. I její milý své tělo na vlastní meč nabodl, neboť již nadále ohromná muka lásky trpěti nemohl. Od té doby jest hrad prokletý. Čas od času vidívali poddaní procházející princeznu oděnou v bílém rouchu, čekající na svého rytíře. Proto je Plumlovské panství opuštěné a křovím zarostlé. Pouze jednou za sto let lze milence osvobodit, pokud se odvážní lidé najdou, kteří v šanc svůj život dají. Nyní jsme pochopili, proč je hradní pán celou dobu tak smutný. Tato noc je vyvolená a on to věděl. Měl býti svědkem dalšího pokusu o vysvobození, který opět s jistotou smrtí všech odvážlivců skončí. S těžkým srdcem nás přesto žádal, jestli pomůžeme Plumlovskému panství jeho prokletí zbavit a tím i zamilovaný pár vysvobodit. Tomu, kdo se podvolil, poradil, ať bdí připraven. Neboť nikdy neví, kdy nastane osudná hodina, ani minuta. Poté se s námi rozloučil s popřáním dobré noci. V tu chvíli se nám muzika šaška zdála až příliš těžká, valící se na nás ze všech stran.

Spánek všech byl lehký a neklidný. Mnozí se probouzeli celí zpocení, možná v hrůze z očekávané, téměř jisté smrti. V uších nám zněl hluboký hlas: "Jenom ti nejlepší mohou klatbu zlomit".
Ona hodina udeřila. Opět jsme slyšeli hlas flétny, avšak šašek nebyl přítomen. Pochopili jsme, že čas nadešel. Nikomu se nechtělo do černé tmy, která se rozprostírala vně našeho bezpečného příbytku. Hradní pán nás zavedl do podzemí citadely. Cestou jsme překážky překonávali, jako šplhání po laně do nižších pater a to při svitu několika svící. Zde jsme se pokyny dozvěděti měli, jenž nutné k vysvobození milenců jsou. Cestou na nás čeká mnoho nástrah. Věděli jsme, že není možno vyhráti silou. Naše možnosti spočívali v utajení. Rozdělili jsme se do čtyř skupin v domnění, že aspoň jedni, všechny nesnáze překonají. Úkoly zněly jasně - nabrat vodu z mrtvého jezera, kterou zabijeme draky, získat koule a štít proti skřetům, louč, léčivý lektvar a heslo k překonání klatby. To vše, nic více, nic méně. Prozatím. Nato jsme museli urychleně citadelu opustit. Rozednívalo se, když jsme se rozcházeli do všech světových stran úkoly plnit. Překonat všechny překážky se ukázalo býti nelehké. Bylo nutné sjet lanovku nad mrtvým jezerem, složit hlavolam, projít poslepu překážkovou dráhu, obelstít starého čaroděje, nasbírat byliny a vodu v ústech přinést, aby léčivý lektvar uvařen bíti mohl a oheň zažehnout. Následně se ukázalo, že rozdělení bylo prozíravé, jelikož ne všichni se vrátili. Věděli jsme však, že nejtěžší část je ještě před námi. Zlomení klatby lze samozřejmě pouze na místě smrti milenců, tudíž opět v hradním podzemí. Po zažehnutí loučí jsme vyrazili, avšak ne na dlouho. Našim hlukem jsme skřety probudili, kteří po dlouhém spánku rozzlobení byli, že prý si je vyrušovati dovolíme. Chtěli nás proto zahubiti. V podzemí se nelítostný boj udál, který se zdál býti nekonečným. Ztráty na obou stranách šplhaly strmě nahoru. Leč naše udatnost meze neměla a nakonec zvítězila. Opojeni tímto úspěchem jsme pokračovali dál. Téměř jsme si draka nevšimli, který málem svým plamenem většinu z nás jak na rožni upekl. Naštěstí byla po ruce mrtvá voda. Teď stačilo pouze již tajemného mnicha nelézti, který nám cestu ráčí ukázati. Jelikož jsme se v prokletých prostorech nacházeli, jest třeba se kouzli chránit. Na mnichovo radu čáru kolem nás všech jsme nakreslili. Do tohoto kruh zlé síly neproniknou. Nastal čas zaříkávání. Nepovedlo se. Zdálo se, že veškeré naše úsilí propadlo v niveč. Ještě jeden pokus.... a dveře se otevírají. Kouř se postupně rozptyluje a my vidíme dva milence, jak toužebně k sobě se tisknou. Byli volní. Po sedmi stech letech nastal čas jejich vysvobození. Klatba byla zrušena a celé království se probudilo.
Zbývalo pouze odstranit zbytky křoví, vyrůstající v celém království. Na kácení, prosekávání a vyklízení jsme se vrhli následující den. To bych však neúnosně přeskakoval. Se zrušením klatby předchozí poutníci vysvobozeni byli, jež dříve do těchto opuštěných končin zavítali.
Pán citadely nás již vítal s úsměvem na tváři i v srdci. Naši udatnost a chrabrost odměnil hostinou. "Za dobrou práci dobré jídlo". Tehdy se ukázala naše neprozíravost, vydat se na cesty bez dobrého kuchaře. Na jeho obhajobu musím však uvést, že k večeři připravil vynikající Svízelí cibulačku.
Idyla, soudržnost a spokojenost z dobře vykonaného díla netrvala dlouho. Ovce na naší obecné pastvině se přemnožily a každý z nás musel bojovat o holou existenci. Dokonce se střílelo, a farmy vypalovaly. Samozřejmě na papíře. Do této "strategy game" nás uvedla vynikající scénka, kdy organizátoři představovali ovce a pastýře. Lobo jako beran byl vynikající.
Vyzkoušeli jsme si však i naše jiné schopnosti, tentokráte cit pro krásno a malování nohama. Z hygienických důvodů si každý musel umýt nohy. Představte si to blaho, kdy vám, jako účastníkovi, organizátor umývá nohy. Blahá to představa. Do úplného uspokojení chyběla pouze teplá voda. Mnoho z nás díky tomu dostalo takový šok, že nebyli schopni již nic pořádného postiženou nohou namalovat.
Po Svízelí cibulačce jsme se vydali porozhlédnout do podhradí. Asi ne mnoho se změnilo, a něco muselo zůstat utajené, tak nám oči zavázali. Jako hada nás pak někam pryč do kopců vedli, až jsme došli do neznámého kostela v dalekých krajích. Citadela neskončila. Nedověděli jsme se ještě vše, co třeba bylo. Bylo nutno ještě představení jednoho herce, pana Částka - Citadela shlédnouti. Ani toto nebylo jednoduché, neboť po probdělé noci, po únavném dnu a přes vlezlou zimu těžké udržet pozornost celou dobu je. Představení stálo však za to a po něm i beseda s panem Částkem.
Jelikož většina účastníků se rekrutovala z Ohanbí (OHB - Organizátorský kurz hnutí Brontosaurus), bylo užitečné si o proběhlém víkendu popovídat a rozebrat jej.
Přes již pokročilou hodinu se nespalo. Členové základního článku Svízel přítula chtěli dostát čest svému jménu a tak se statečně tulili. Tulili se tak, že někteří netulivci se ráno probudili mimo karimatky. Není nutné se zmiňovat o tom, že někteří jedinci téměř nespali, protože propovídali téměř celou noc. Neberme jim to, vždyť jsou mladí a cvičí se na organizátory. Organizátor přece může jíst a spát, ale když na to přijde, tak nemusí.

Ráno na náš čekala práce, odstraňovat následky sedmi set letého náletu křovin. Představte si, že nás navštívil "soudruh tatíček Masaryk" na svém vraném oři. Bylo přeci výročí založení Československé republiky.
Postupně nálada houstla, neboť každý si uvědomoval, že tvrdý, ale nádherně prožitý víkend končí. Že za chvíli nastane krutá realita, krutější než dobrodružný, tajemný pohádkový příběh. Zůstane nám však vzpomínka na Plumlovskou citadelu, i slova z Citadely od Exupéryho.

Tomáš Soukup