Víkendovka na zámku v Jindřichově Hradci

Pátek

Na nádraží v Brně přesně v uvedenou dobu vyhlížím marně ostatní soudruhy odhodlané vyrazit vstříc zážitkům v Jindřichově Hradci. Přesněji řečeno, vyhlížím spíše soudružky, neb jak se naším dobrým zvykem stalo, z Brna vozí strýček Tom soudružky a z Prahy můj milovaný manžel soudruhy, aby obě skupiny pro příjezd na akci byly aspoň nějak motivovány. K mému velkému překvapení jsem se dočkala vyrovnané skupiny: 2 áčka a 2 béčka. Další 4 přítuly jsme utulili cestou, čímž se náš počet zvýšil na dvojnásobek.
V JH nás přivítalo pěvecké trio. Soudružka místopředsedkyně s trianglem, soudruh manžel s kytarou a s. Evička s chrastícíma vejcema a zapěli nám několik veselých písniček. Pražáci přijeli již chvíli před náma, tak jsme se mohli vydat na cestu. Naším cílem byl jindřichohradecký zámek. Již po cestě několik bystrých soudruhů, kteří se neúčastnili železničního tábora, si povšimlo nového značně oblíbeného označení soudruh. Mezi námi, zase až tolik bystrosti k tomu zapotřebí nebylo neb vpředu šla soudružka předsedkyně, přijeli jsme soudružkou mašinkou, na ulici blikal soudruh semafor, v batůžku každý nesl soudružku marmeládu se soudruhem chlebem a všichni byli zvědaví na soudružku zámeckou bílou paní.
Do zámku jsme dorazili za tmy, ubytovali se v krásné zámecké místnosti, přezuli se do přezůvek a odevzdali soudruhy potraviny. Po velmi chutné večeři nás čekalo několik ve svízeli značně oblíbených pakáren. Robert každému rozdal kartu, na které jsme si měli zapamatovat barvu. Každý si pak sedl na samostatný sedátko a Robert z balíčku vytahoval karty. když vytáhl například žaludy, všichni majitelé žaludů si přesedli o jedno místo doprava, přímo na soudruha ve směru. Koule - přesun všech koulí doprava. Pokud však již koule byla zasednuta žaludem z prvního kola, měla smůlu a musela čekat, až se v dalších kolech uvolní, či ještě víc zasedne. A tak ke konci této značně přítulné hry sedělo na sobě i pět přítulů. Poté, co se Evičce podařilo dostat se opět na své původní místo, byla hra ukončena.
Hned na to nám slečna rozdala podivné čtverečkované kartičky. Z pytlíku tahala čísla a my je zapisovali - ti vyčuranější od sousedů opisovali - do mřížek a to tak, abychom získali co nejvíce bodů podle klíče uvedeného na začátku kartičky. Vítězkou se stala Zdenička s nekonečně mnoha body, které nějakým tajným způsobem získala, aniž by všechna okénka zaplnila.
Poté následovala volná zábava, při které se prohlížely fotky z Mladějovského království, kterou doprovázely oblíbené svízelí písně. Každý den, každý den, k svačině jedině, jedině pramen zdraví z Posazaví, tvrdili naši soudruzi, a soudružky souhlasně přizpěvovaly: výrobky mléčné, to je marné, jsou blahodárné a věčné.
4-hlasná píseň Se svízelem tulí, tulí celý svět byla vrcholem pěveckého večera. Pak nám již zbýval jen vyřešit zalehací pořádek tak, aby vše vyhovovalo přísným hygienickým předpisům. Přestože mi tento úkol je svěřován na každé akci, takže již několik zkušeností mám, musela jsem tentokrát porušit předpisy kvůli nepoměru áček a béček a nechala účastníky ulehnout dle libovůle. Následovala pohádka na dobrou noc a ona sama dobrá noc.

Sobota

6:40 - konečně spásné zazvonění budíku. Přestože jsme s Ježi, Zdeničkou a chvíli i Honzou Ch. prokecali většinu noci na zámeckém okně u záchodu, nemohla jsem se dočkat rána. Většina účastníků však toto nadšení nesdílela, až dokud je naši organizátoři nevyzvali písní ke vstávání: Když jsi kamarád tak pojď si s námi hrát... Za chvíli si hrálo a napodobovalo všech 18 lidiček. A protože byla docela zima, zahřáli jsme se ještě navíc zmrzlou honěnou. Jeden přítula honil, koho chytil, ten na místě zmrznul a nemohl se hnout, dokud ho někdo nezachránil.
Všechny nás zachránila soudružka snídaně tvořená oblíbenou marmeládou a čajem, ve kterém byl vymáchaný jediný pytlík ještě ze včerejška. Přesně za pět minut 8 už byli všichni nachystáni a upraveni do práce, neboť přesně na osmou hodinu domluvila Ježi příchod reportéra z Jindřichohradeckých listů.
Původně plánovaná práce v zámeckém parku se kvůli špatnému počasí musela odložit a byl nám přidělen úkol vyčistit od trávy Dobrovského náměstí před zámkem, hradní zeď a vylovit pomoci gumového člunu a podběráku nepořádek náhonu z rybníku Vajgaru. S nadšením jsme se pustili do práce, takže pan reportér nás našel již v akci. Vyptával se na brigády Brontosaurů, hry, vznik Svízele přítuly, a udělal si několik fotek. Aby mel nějakou hezkou akční fotku, nalezli jsme s Ježou a Zdeničkou do lodičky a vypluly k čistění náhonu. Trosku jsme se projely, spise pro pobaveni novináře i našich soudruhů, ale vyčistit náhon se povedlo až našim klukům. Nakonec jsme mu předvedli ještě jednu oblíbenou brontosauři pakárnu, a to hru Na dostihy a pak se již spokojen odebral do redakce.
Nám práce hezky ubíhala a najednou zde byla poledni přestávka. Tu jsme využili k návštěvě armádního výprodeje, kde jsme si mohli pořídit Pořádnou výbavu od plynových masek až po zateplené vojenské trenýrky. Ještě více atraktivní však byla vedlejší cukrárna. Po návratu na zámek nás čekala na zámecké zídce malá svačinka a po ní zase oblíbená práce.
Přesně ve dvě hodiny přijela na kole Ježina maminka, která si v sobotu vzala na starost úlohu mistra provianťáka a přivezla nám výborný bramborový guláš. Po společném ááááááááááááááááááááá-mňam- mňam-mňam-mňam-mňam se po něm jen zaprášilo.
Hned poté následoval program, který vypadal slibně hned od začátku: nejdříve vytvořit pokud možno smíšené dvojice, pak nachystat spacáčky, a nakonec si jeden z dvojice do spacáčku mohl i lehnout. Druhý z dvojice dostal vazelínu, sádru, obvazy, vodu a postupně to všechno přítulovi ve spacáku napatlal na obličej a výsledkem byly sádrové masky. Robert k tomu četl vesele pohádky, čímž docílil usnuti některých soudruhů a do ticha v místnosti se ozývalo hlasité chrápání. Nejhezčí masku měla dozajista Zdenička J., neboť na její tvorbě se podíleli 3 mužští odborníci najednou. Neměla jsem to štěstí vidět na vlastni oči jednotlivé fáze, ale úplně mi stačilo ležet vedle ní a ty tři odborníky (Honza K.,slečno nevíte, kdo byli ti další?) poslouchat, jak postupně brousili bradavice a leštili nos.
Masky jsme dali zaschnout na okno a následoval další program. Byli jsme rozděleni do dvou družstev. Družstvo Bž a družstvo Fň se utkalo v 6 disciplínách. Ty první se odehrávaly venku a tak jsme se přesunuli do námi vyčištěného parku před zámkem. Každé družstvo dostalo hřeb z mladějovské úzkokolejky na špagátku a naším úkolem bylo, co nejrychleji se na tento provázek navlíknout přes jednu nohavici u kalhot a přes jeden rukáv. Vítězem se stal team Bž, což však hned Fň v druhé disciplíně vyrovnalo při prolézáni duše z kola. Poslední venkovní soutěž byla přítulnějšího rázu, a to podávání si pet flašek umístěných v podpaží bez pomoci rukou. Komu flaška spadla, musel začít od začátku.
Další soutěže už byly určeny do místnosti. Posadili nás před velkou Mísu obzvláště gumových rohlíků a každý si jeden vybral. Ono nebylo moc z Čeho vybírat, takže nám to ani dlouho netrvalo a byla odstartována štafeta V pojídání rohlíku. Rohlík se nesměl zapíjet a další člen družstva mohl Pokračovat, až když soudruh před ním s prázdnou pusou zapískal. Naše užasné družstvo Fň si vedlo velmi dobře až do té doby, než přišla řada na mě samotnou, neboť zatímco já jsem v záchvatu smíchu dojedla rohlík, u družstva Bž jej stihlo sníst 2,5 členů. Tento náskok se nepodařil zachránit ani našemu skvělému finišmenovi Pavlovi a tak je jasné, jak soutěž po tomto kole dopadla: 3:1. Pátá soutěž spočívala v posílání elektriky. Sedli jsme si za sebe, drželi se za ruce a poslední z nás se díval na Ježi, která házela korunou. Když padla panna, nic se nedělo, ale když orel, musela se rychle poslat elektrika dopředu a první člověk chňapl po předmětu ve předu. Družstvo Bž melo nejspíše nějaké problémy s protestanty ve své elektrárně, neboť vypustilo jenom jeden falešný poplach a ani jednou předmět nezískali. Poslední soutěž byla velmi vypečená. Úkolem družstev bylo navlíct jednoho ze svých členů do co nejvíce kusů oblečeni v čase pěti minut. Přestože jsem ze sebe svlíkla úplně vše krom trička, soudružka Jarka z družstva Bž měla na sobě ještě pořád dostatečnou zásobu pánských trenýrek, ponožek a triček. Vítězi celého kláni se tak stali Bž. Na jejich vítězný pokřik bžbžbžbžbž odpovědělo družstvo Fň výhružným mlčením.
Po večeři jsme se opět vrátili k maskám, kdy každý měl nabarvit svou masku. Postupně vznikala různá umělecká díla, ale i hnědoušek a indián s rudou hvězdou na čele. Tyto masky jsme pak využili při večerním programu, kdy každý si masku nasadil a předvedl nějakou pózu. Pak jsme vytvořili dvojice, jeden z dvojice si měl nasadit masku a jen poslouchat, co mu druhý poví na otázku, kterou položil strýček Tom. CO JE MOJÍ MASKOU? Pak se role obrátily a strýček se opět zeptal: CO JE MOJÍ MASKOU? To se třikrát vystřídalo a když odbila jedenáctkrát půlnoc, hra skončila, přišly lívance a povídáni. Někteří se pomalu odebírali do spacákova a kolem druhé hodiny jsme ulehli všichni. Ježibabka nám četla o zámku v Jindřichově Hradci a my jsme pomalu, ať už v přítulu nebo sám, usínali.

Neděle

7:30 V moři plavou rybičky, vystrkujou ploutvičky, žijou tam i sardele vystrkujou obočí, oznamovali nám písní naši budíčci. A hned nás lákali do zoologické zahrady na nádvoří. Ale protože nás v noci na zámku zamkli, museli jsme se spokojit s malou Zoo na chodbě. V jedné kleci byly opičky, v druhé tuleni, v třetí další exotika. A protože jsme vzorní návštěvníci, tak jsme na zvířátka nesahali ani je nekrmili.
Na desátou hodinu jsme měli domluvenou prohlídku zámku, a tak jsme se hned po snídani pustili do úklidu a přesně v deset stáli před vstupem. Spolu s námi byla vypravena i skupinka Rakušáků. Ti českému výkladu asi moc nerozuměli, a tak se museli divit, proč se 20krát otáčím před velkým zrcadlem v sále. Kolikrát se totiž před tím zrcadlem otočíte, tolikrát zkrásníte. Pak jsme ještě paní průvodkyni předvedli kolik přítulů se vejde na jednu lavičku a přesunuli se do parku do zámeckého rondelu. Tam jsme se posadili, poslechli si výklad, a když nás průvodkyně vybídla k zapěni některé písně pro vyzkoušení akustiky, ani na chvíli jsme nezaváhali:

on tam na mě čekal
v ruce držel šutr
myslel, že se leknu
a já se ho nelek
on ten šutr pustil
a já šel zas zvonit.

Oblíbená píseň na melodii Štědrý večer nastal se linula rondelem a soudruhům Rakušákům se tato "koleda" velmi líbila. A aby jsme je dostali z vánoční nálady, zazpívali jsme ještě Partyzánskou.
Rozloučili jsme se ze zámkem a přesunuli se do Husových sadů, kde byla vyhlášena městská hra na záchranu letadla. Princip teto hry je trošku složitější, a proto se zmíním jen o jednom stanovišti, kdy jsme měli dle Předešlých získaných pokynů vyhledat teplého archiváře. Až místní lidé nám poradili, že by to mohla byt ulice Archiváře Teplého, a opravdu na ní teplý archivář představován Robertem byl. V některých chvílích jsem si opravdovou orientaci Roberta nebyla vůbec jistá, protože jeho fuj ženská a neustálé cukrování s našimi soudruhy bylo naprosto dokonalé. Letadlo bylo nakonec nalezeno a teplý oběd v altánku v parku nachystán.
Pak nás už tlačil čas, protože se pomalu blížilo jedno velké překvapení. Všichni jsme se odebrali za ježibabkou, která nás dovedla až ke kinu. U pokladen již postávalo několik rodičů s asi 3-5letými dětmi. Ježi koupila Lístky (jeden za 8 korun) a pani nás postupně odpočítala dovnitř. Odložili jsme si batohy a pomalu se začaly šířit fámy, na co to jdeme. Ale to už nás popoháněla paní šatnářka, ať pospícháme, ze už to začne, ať nezmeškáme začátek. Sedli jsme si do 12 řady a začalo se promítat. Z krtince vylezl KRTEČEK. Slečna místopředsedkyně se smíchy sunula k zemi. Další soudruzi se usmívali, ale někteří pořád nevěřili tomu, co viděli a doufali, že je to jen úvod nějaké kulišárny. Když vsak po Krtečkovi nastoupily holčičky s pejskem Miláčkem a po nich Dorotka a Ježibaba, přestali věřit v nějakou změnu. A tak se celou hodinu tito svízelové: Jezibabka, Robert A., Tom, Pani předsedkyně, Jarka, Jarda, Sluníčko, Honza K., Honza Ch., Jirka D., Pavel, Evička, Zdeňka, Pepa, Martin K. a Martin M. bavili spolu s 3letými dětmi na pásmu animovaných pohádek. Myslím, že na to oni ani místní kino nikdy nezapomene.
Do našeho rozloučení zbývalo ještě pár hodin, a tak jsme se vypravili k Pískárně, u které jsme byli již v červnu s Krásným výletem. spoza mraku občas Vylezlo sluníčko, a když sviti sluníčko, tak se chodí koupat. Proto jsme šly S Ježibabkou vzorem. Přidal se k nám ještě Honza, který ve vodě vydržel Nejdéle, skoro dvě minuty. Pak byl rychlý přesun na zastávku jindřichohradecké úzkokolejky, která nás dovezla zpátky do Hradce. Na nádraží několik přítulů na rozloučenou a vlaky se svízelím mrmlem se rozjely do Brna a Prahy. A kdo chce na světě býti převesel (či jenom okouzlit dívku nesmělou), přijede příště zas na akci s přítulou.

Zapsala 20krát krásnější(a pořád stejně chytrá) PANÍ PŘEDSEDKYNĚ Hanka
text složitě upravila (stále stejně) SLEČNA MÍSTOPŘEDSEDKYNÉ Ježibabka.