Krásný výlet 2002 do Veselí nad Lužnicí

	...a hlavně do přilehlých okouzlujících rybníků
21. - 23. 6. 2002 Léta Páně Otce Vlasti :)
	jak jsem to viděla JÁ (Martinka - pozn. red)

V pátek

V pátek asi zhruba v 8.00 PM jsem po strastiplné a unavující šestihodinové cestě vlakem dojela do již vyhlížené stanice Veselí n. Lužnicí, nic netušíc, cože (a kdože) mne zde čeká a nemine. Jelikož jsem nikoho ze svízeláků neznala, začala jsem se na nádraží rozhlížet po nějaké skupince s eventuální známou osobou. Můj bystrozrak mě nezklamal a za chvíli jsem spatřila Zdeňka, kteréhožto znám z ASTROPRAKTIKA. Na poloprázdném nádražíčku jsem se k němu nenápadně přifařila s otázkou, zdalipak sem patřím. Hned po kladné odpovědi jsem se seznámila s Ježibabkou, (zanevřela nejspíš na své košťátko , poněvadž přijela s ostatními vlakem), paní předsedkyní a dalšími členy této zajímavé společnosti. Na pražáky se samozřejmě čekalo, ale aspoň jsme jim mohli připravit překvápko v podobě písně "Na tom pražským mostě", z kteréžto vyplývalo, že v Praze nemůže růst žádná zeleň v důsledku jejich lenosti v oblasti zalévání.
V tomto kompletním počtu jsme si zahráli hned pár her. Zvláště "poučné" bylo tzv. představování, kdy se někteří dozvěděli, že se vlastně jmenují jinak (např. Zdeněk je Soustruh a já příbuzná Smrtě ze ZeměplochyJ )
Po hře "Kde je Koubuška?" jsme vykročili vstříc...hlavně dešti. Když jsme došli na jedno příhodné místo v lese u rybníka na přenocování, byla už dost tma a malé a občasné dešťové zaťukání se změnilo v šílené dešťopády. Někteří vytáhli prozíravě a hlavně rychle! pláštěnky, jiní se spolehli na ochranu stříšky z dvou igelitů. Jenom co trošku pršení polevilo, navrhnul E.T. odchod do relativně blízké vlakové zastávky. Samozřejmě, že cestou nás déšť doprovázel. Cesta lesem byla čvachtavá, ale vše vynahradil pohled na uchvacující a nádherný přírodní jev, jimžto myslím blesky, které nám osvětlovaly svými krátkými výboji cestu.
Zákon schválnosti tomu však chtěl, že čím více jsme se blížili ke stanici, (myslím náš zadní voj - já, Pavko a ještě někdo), tím méně pršelo. Když jsem přicházeli ke stanici, naši cestu neosvětlovaly už blesky, ale pouze pouliční svítidla. Po zakotvení jsme šli asi v 11.00 PM spát. No, spát. Bylo celkem těžké usnout - aspoň pro mě. Někdo velice hlasitě dýchal a tak člověk musel hodně přesvědčovat své uši, že nic neslyší a celé tělo, že má spát.

V sobotu

V sobotu jsem se vzbudila asi v 4.30 AM a mým společníkem byl opět hlasitý dech jednoho ze spolunocležníků. Jelikož jsem již nemohla usnout a všichni sladce chrupkali a nevypadali na brzké probuzení, vstala jsem a udělala si malý výlet do okolí. Rybník zahalen příkrovem mlhy a ozářen růžovou září , předzvěstí východu slunce, vypadal nadmíru tajuplně. Když jsem se brouzdala trávníkem a nohy mi smáčela ranní rosa, viděla jsem i nejprvnější ranní vláček. U třetího vláčku, v 6.00 AM se začali probouzet a vycházet ven první ranní ptáčata. Před odchodem ze stanice zahrál Pavko a E.T. na kytaru a paní se to nesmírně líbilo.
Při našem odchodu sluníčku již veselo cupitalo po obloze a všichni cítili jeho hřejivé paprsky. Začínal den jako stvořený k cachtání ve vodě. Šli jsme zpátky vesničkou a všelijak různými podivnými i zcela jinými způsoby jsme obcházeli rybník, (Písčiny, či tak nějak - název mi vypadl z hlavy), až jsme zakotvili na jednom hezoučkém místě a (skoro) všichni hupky dupky do vody. Někdo se třeba dřív najedl, třeba já, nebo si dal šlofíčka ve stínu jehličnanů, myslím, že to byl Fúzik.
Já jsem šla jen na kraj vody, poněvadž jsem a) neměla plavky a b) neumím plavat. Pozorovala jsem z dálky, jak děcka hrajou lžičku v kafíčku, která ovšem někdy připomínala dělovou kouli nebo propletencovou hru. Nebyla špatná ani vodní a pod-vodní schovka, přičemž někteří si fikaně vzali potápěčské brýlky, či se doplavili až na mělčinu a obsadili tak strategické místo. Těchto vodních a podvodních radostí jsem se neúčastnila a tak se někteří rozhodli, že by mě mohli seznámit s rybničným dnem. Dva "útoky" jsem zdárně urazila, avšak třetí byl osudný. Čtyři kluci se vrhli na slabou a bezbrannou holčičku. Na můj argument, že neumím plavat, odpověděli - však se naučíš! Fuj! Voda chutnala opravdu nechutně!
Po vyblbnutí, (z hlediska organizátorů, nikoli účastníků), ve vodě se chystala hra Ašókovy sloupy. Bylo ustanoveno několik skupinek po třech lidech a měli jsme hledat zašifrované nápisy na stromech. Naše družstvo - já, Evička a Alešek - zvítězilo, ale jen o chlup. Díky mojemu škrabopisu jsme nemohli vyluštit půl zprávy, za což se ještě dodatečně omlouvám svým dvěma kolegům.
Po ukončení hry a vyhlášení výsledků - bylo nějak kolem poledne - jsme se vydali k rybníku Rožmberk. Ve vesničce, kterou jsme pořád procházeli sem a tam, jsme načepovali dobrou vodu s dusičnanama.A šlo se. Naše cesta vedla okolo pásu rybníků a tak se není co divit, že nás komáři provázeli jako věrní pejsci. Občas bylo tak komároidno, že nebylo vůbec zvláštní zabít čtyři jednou ranou. Všichni vypadali jako by měli kožní nemoc -všude po těle houfy červených fleků. Po zaplacení této přímo krvavé daně se nám někdy ukázal velice malebný pohled na zákoutí rybníka. Já jsem se cestou živila ještě malinami a jednou i třešinkami, a tak zvolená trasa měla i své nesporné klady.. :)
Po cestě, kdesi pod stínem stromu, jsme si udělali přestávku na jídlo, protože i přes uzobávání plodů lesů při zabíjení komárů jednomu vyhládne. Po malém obídku se naše výprava pustila dál. Další naší zastávkou byla vesnička, jejíž jméno mi opět vypadlo z hlavy. Usídlili jsme se tam na mostě přes kakaovou Lužnici, který měl velikánskou výhodu v tom, že se nacházel ve stínu. Pár lidí, kteří byli odpočinutí a osvěžení dříve, se vydali, vedeni Ježi a honěni mlsnou, na borůvky. Zamýšlela jsem původně jít s nimi, ale bohužel pláchli, zatímco jsem se chvilku toulala a objevovala okolí. Nakonec šel i náš lenošivý zbytek. Ještě bych chtěla podotknout, že skupinka Ježi a naše skupinka se dohodla, jak půjdeme, nicméně došlo u nich k menšímu informačnímu šumu. A aby toho nebylo málo, i naše malá skupinka se roztrhla na dvě části. Já, Evička, Zdenička a náš věčný nespokojenec Spajdr jsme šli díky Zdeničce kratší cestou a za to jí patří můj dík. Dorazivše do Hájenky, (či jak se to šíleně-moc-děsně-hrozně komáří sídlo jmenovalo), vypověděly mi nohy poslušnost, nehledě však na to, že jsme měli před sebou ještě kus cesty. Nohy mi hezky lemovaly puchýřky a komáři sáli ostošest. Naštěstí či naneštěstí ostatní zbytky zbytků skupin brzy dorazily a byli jsme nuceni - vlastně dobrovolně jsme zahájili ústup.
Na počátku další cesty moje jediná myšlenka byla, že malá mořská víla to měla horší. Myslela jsem tím, že při každém kroku mi projela nohou ne zrovna příjemná bolest. Avšak všemu je jednou konec a tak jsme i my vítězoslavně došli/dokulhali k Rožmberku. Sláva! Někteří samozřejmě neodolali vábení vodní plochy a hned běželi vstříc hlubinám, spíše mělčinám, rožmberským. O komárech se ani nezmiňuju, to už je snad samozřejmost. Když zima vyhnala všechny na břeh, začalo se uvažovat o výrobě a hlavně aplikaci vhodné zbraně proti našim úhlavním nepřátelům. Začal se dělat ohýnek ze zelenýho listí, jehožto přípravy se ujal Věroš. Já a paní předsedkyně jsme si každá přidala svou trošku chabaští do ohníčku a měly jsme velikánskou radost, kdykoli se nám ho podařilo skoro zadusit. Jak málo stačí ke štěstí . :) E.T. mezitím s pomocí Zdeňka a s krapítkem i mé stavěl provizorní stan z igelitu, v němž nakonec přespalo jen pár batohů a nejvýše dva lidé. Jelikož se kouř ohníčku umoudřil a místo na rybník šel na nás, v cuku letu bylo odkomářeno a tudíž jsme si taky sedli co nejblíže poslouchajíce E.T. jak nám brnká na kytaru jednu písničku za druhou.
Něco mezi 12.00 PM a 1.00 AM. se šla koupat některá individua, kterým voda při denním světle fakt nestačila. Nevím, kdy jsme šli spát, tipla bych to všem po 1.00 AM. Všichni se zakutali do spacáků, aby na ně komáři nemohli. Mě otravoval jenom jeden - naštěstí. Tak dobrou noc.

V neděli

V neděli se mi vůbec, ale VŮBEC nechtělo vstávat. Celý tělo mi přikazovalo - nevstávej a očička se ne a ne rozlepit. Akorát jsem se převlíkla - začínalo být dost teplo - a vrhla jsem se do své oblíbené polohy ležícího střelce. Někteří aktivisti chtěli opět !!! do vody a vyhlásili, že kdo v ní nebude do minuty, tak mu velice rádi do ní pomohou. Mně bylo celkem jedno, co kdo mele a ležela jsem si spokojeně dál. Člověka ani nenechají vyspat! - prolétlo mi hlavou v tu chvíli, kdy mě nějaké ruce zvedly (ne bez boje!) ve snaze splnit, co slíbily a se slovy něco o první dobrovolné oběti. Avšak ani kalně písčitá rybniční voda nedokázala moje tělo zmobilizovat natolik, že by se snad dokázalo probudit. Mokrá jako vodník Česílko jsem se na karimatce schoulila do klubíčka a povolila olověným víčkům spadnout.
Po snídani jsme si zahráli hru "vyznání lásky". Probíhala následovně: my jsme stály pod hrází a nám přidělení nápadníci museli vybíhat na ni, přečíst si báseň - teoreticky vyznání lásky, prakticky např.

Strašidelný les

Zde žije zelená příšera,
co ošahává lidi za šera.
Studený pařát z křoví vystrčí,
zachrastí kostmi a zavrčí.
Mlč! A nech si užít i jiné!

- seběhnout dolů k nám a my se ji následně učili nazpaměť a pak jsme horempádem utíkaly k papírům, kde jsme ji zaznamenaly na věky věků. Jedna básnička lepší než druhá.
Náš pobyt u Rožmberka se nezakončil ničím jiným než koupáním. Nevím jak u ostatních, ale pro mě byla následná chůze v sandálech pravý horor, nicméně vlak do Třeboně jsme přece jen stihli. Tam, po prohlídce ledničkové hrobky Rožmberků, jsme se znovu roztrhli, přičemž jedna polovina se šla najíst a ta druhá taky, ovšem do cukrárny, kde jsem si dala mňam-mňam šlehačkový pohár.
Ve čtyři hodiny PM nám jel vláček kolejáček domů. Pro některé chvilka, pro některé úmorná 6,5 hodinová cesta. Naštěstí, kus cesty nám zpříjemňoval Alešek svými dobrotkami, další díl paní předsedkyně hrou a Věroš prstíkovo-číselnou záhadou, která mi vycházela jen občas, (spíše nevycházela), a to mě naprosto štvalo (a pořád ŠTVE! ). Domů jsme tedy dojeli všichni - i my, co jsme to měli nejdál - tak tedy - sláva nazdar výletu - už jsme doma!

Martinka