Po stopách Ing. Tomáše Marného

Cykloputování Jizerskými horami a okolím

Sobota 3.7.

Zpožděné vlaky, ujeté spoje. Zjednodušená přeprava kol však funguje bezvadně a tak po skoro celodenní cestě vystupuju s kolem v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Dokonce jsem v ani jednom vlaku nemusela z kola sundavat pytle s věcma a kytarou. Šlapu rychle přes kopec po hlavní silnici do Jablonce nad Nisou, abych si zkrátila cestu vlakem objíždějícím to přes Liberec. V Jablonci mě chytla bouřka, a tak odpočívám pod lešením a doufám, že se mi nesetmí úplně, abych ještě ten den dojela za ostatními na Prosečský hřeben. Sláva, dokonce navíc vykouklo sluníčko a suší silnici, po které stoupám k vyhořelé chatě na Proseči. Všichni už tam byli: Haha, Věroš a Milhaus. Letos pojedem jen ve čtyřech, ale to nevadí, všichni z toho máme radost a těšíme se na společné příští dny. Okolo ohýnku leží 4 křesla ze starého auta a přístřešek postavili s pomocí velké turistické mapy a jedné židle. Hovíme si u ohně, zpíváme s Hahou s dvěma kytarami a začínáme číst na pokračování knihu Alchymista. Pozdě večer ještě zaháníme jakési milence v autě pístní Ó pane náš. Museli jsme vypadat s odhodlanou písní na rtech jako náboženští fanatici a tak ujeli. Dobrou noc, první noc pod hvězdičkami. Zítra si dáme do těla, To-máš Marný.

Neděle 4.7. - Jizerskohorské rozhledny

Jasná jitra, daleké rozhledy! Na posilnění si vaříme ovesnou kaši a Věroš nakládá chatrnou židli na své kolo. Vandr se židlí byl vždycky jeho sen. Však se po něm taky lidi později otáčeli! Rozhledna na Proseči, pod kterou jsme spali, vypadá po vyhoření přilehlé chaty se svým rozbitým okýnkem opuštěně. První z jizerskohorských rozhleden, chceme ji navštívit! Věroš leze po hromosvodu do okýnka a umetá větvemi kousky skla, abychom mohli vylézt za ním. Bohužel uvnitř mrká očičko, a tak rychle balíme a radši odjíždíme. A skutečně. Brzy přijíždějí v autě soudruzi od antény na rozhledně a začali zkoumat, co se děje. To už jsme ale ujížděli z kopce k Jablonci. Našim nejbližším cílem byla rozhledna Slovanka. Po ránu nám to šlape báječně a tak pořádné stoupání na vrcholky Jizerek zdoláváme se smíchem a nadšením. Vrcholové serpentiny Velkého Semerinku a už jsme nahoře. Rozhledna je železná, opravená, svačíme Milhausovy výborné domácí vlastnoručně pečené buchty a dalekohledem zíráme do okolí. Jako další cíl jsme si vytyčili další rozhlednu: Bramberk. Víceméně po hřebeni to nebyl problém. Pán nám nechtěl dát studentskou slevu a tak platíme za každého předražených 20 Kč. Aspoň jsme se usadili před vchodem na oběd a pouštěli jsme další lidi dovnitř zadarmo. Obědváme domácí chléb od Haha a Věroš přitom sedí na své židli. Mňau. A pak přes hory a doly, Josefův Důl, Albrechtice, Desnou a Tanvald začínáme velké stoupání k Příchovicím. Cestou jsme sbalili další dvě židle: o bílou plastovou jsme požádali zedníky na stavbě a malou školní našli na skládce. Už máme tři! A tak stoupáme, a ty židle se taky provezou. Byl to pěkný a dlouhý kopec, při kterém nám začaly síly pomalu docházet. S Haha kola vedeme, nabíráme vodu od domorodé babičky a všichni se posilňujeme karobovými tyčinkami. V Příchovicích před kostelem jsme museli zastavit a doplnit energii chlebem se sojovou paštikou. Zbytek kopce jsme pak zdolali snadněji a přehoupli se do Krkonoš. Fotíme se u cedule Krkonošský Národní Park. Kola do křoví a ještě kus pěšky k vrcholu a už ji vidíme! Stála tam krásná a vznešená: rozhledna Štěpánka. Podle milovníků českých rozhleden ze všech ta nejkrásnější. Do široka se nám otevřel výhled na Jizerské hory a Krkonoše. Rozhlédni se, člověče, než ti život mezi uteče, opusť svoji rodnou pec a vylez si s námi někam na kopec. Všechnu tíhu na duši, všechny slzy osuší ti rozhledna, pohledná. Stačí jen zavolat do kraje: lidi podívejte, tohle krása je! Rozhlédni se, člověče.
Při další cestě jsme náhle nalezli na zbořeništi u silnice tu poslední vysněnou židli. Chyběl jí jen střed sedátka a byla trochu těžká, ale to nezkalilo naši čistou radost, že máme židle pro všechny. Jé, vandr se židlemi! To tu ještě nebylo. Potom jsme přes Horní Polubný nastoupali na Hlavní hřeben Jizerských hor a utábořili se na lesní cestě. Ohniště jsme zrobili na velkém kameni a chlapci postavili přístřešek za pomoci našich 4 židlí. Milhaus nám čte poezii od Tomáš Marného, kterou vyhledal na internetu. Vaříme těstoviny s rybičkami a cibulkou s mrkví, zpíváme, čteme Alchymistu, sladce usínáme. Večer začíná trochu pršet, libujeme si pod přístřeškem, co je postaven s vysokým stropem díky našim židlím, můžeme sedět pohodlně pod střechou s kytarami a zároveň u ohně. Všude okolo je cítit horský vzduch. Nádhera.

Pondělí 5.7. - Hradba Jizerských hor

Vzbudili jsme se v noci, když se za velkého deště překotila jedna židle a voda z igelitu natekla na Haha. Přijímá to s legrací. Ráno opět vykouklo sluníčko, věci se usušily a jedem dál! Snídáme kukuřičnou kaši a balíme. Museli jsme to ale vypadat. Co je to?: má to čtyři hlavy a 24 nohou? No my čtyři! S věcmi naloženými na kolech + čtyři židle a dvě kytary. Věroš zabalil pod gumicuky tu svou původní, Haha naložila širokou plastovou, aby se jí do ní jakštakš vešla i kytara a mně se každá na hromadě krámů na nosiči vždycky kácela, tak Milhaus nakonec vezl zbylé dvě. Vyšlápli jsme v ranním návalu energie na Jizerku a navštívili malé muzeum. Rovnou jsme tam i poobědvali sojové paštičky a mrkev na našich vzácných židlích. Pokračujeme přes Rašeliniště Jizerky na Smědavu a nahoru na Klečové louky pod Jizerkou. Jsme v pravých horách, okolo nás horské rašelinové potůčky, louky, kosodřevina. Já jsem nejslabší článek výpravy, při tlačení do kopců zůstávám pořád mírně vzadu. Najednou se objevil pán, který mi nabízí pomoc s tlačením naloženého kola - povídáme si, kam jedeme a když se dozvídá, že do Zubrnic, usmívá se, před 20 lety tam taky jezdil pomáhat na železničku! U zimního kiosku na Hřebínku nás chytla bouřka. S Haha jsme se stačily ukrýt, Věroš s Milhausem jen vytáhli igelit o kus před námi. Pak pršelo přeháňkami ještě několikrát. Schováváme se cestou i s koly přímo na asfaltě pod igelit, stojíme, povídáme, hrajeme vizualizační hru od Haha a vymýšlíme, co bychom snědli. Jsme pěkně nasáklí dešťovou, ale nálada neklesá. Na nádražíčku v Oldřichově v Hájích se sušíme a svačíme sušenky. To už jsme přejeli Jizerky přes celou šířku. Ještě nachvíli se do nich vracíme přes Oldřichovské sedlo, ale Viničnou stezkou do Ferdinandova hradbu hor opouštíme a vjíždíme do Hejnic ke slavnému Hejnickému poutnímu kostelu. V tu chvíli začíná zase pršet, takže se ukrýváme i s koly přímo v kostele a pohráváme si s myšlenkou zůstat poblíž i přes noc. Brzy se ale vyčasilo a my vyjíždíme nad Hejnice do opuštěného lomu, bývalé střelnice, kde jsme našli dřevěnou barabiznu, náš dnešní domeček. Napínáme plachtu pod chatrnou střechu. Všude okolo je jen mokré dřevo a tak se rozhodujeme vyjet si dnes večer do Hejnic na teplé a méně zdravé jídlo, než obvykle pojídáme. To se to jelo, na kolech bez všech těch krámů! V první hospodě si dáváme kofolu a špagety či něco podobného. Ámňammňammňammňammňam, To-máš Marný! A sluníčko zase svítí, loučí se s námi a náročným dnem. Pár písniček v našem domečku, ukolébavku a kousek Alchymisty a spíme všichni jako zabití.

Úterý 6.7. - Frýdlanstký výběžek

Po ránu ovesná kaše s oříšky věstí další náročný den. Dnes by měla přijít krize třetího dne. Rozhodli jsme se ji zažehnat nejvíce najetými kilometry. Objedeme Frýdlantský výběžek z východu na západ okolo hranice. Nikdo nemáme tachometr, cestu měříme jen na mapě a na únavu. Nejdřív zajíždíme do Lázní Libverda na kulaté lázeňské sušenky a minerální vodičku. Odtud stoupání k Obřímu sudu. Píšeme nějaké pohlednice a nějak nás ta únava zmáhá. Ludvíkov pod Smrkem, Nové Město pod Smrkem, a hele, Dětřichovec s cedulkou "Zákaz vstupu úředníkům". Vjíždíme do kraje, kde se usazují alternativní lidé. U cesty ještě prohlížíme opravenou zřícenu kostela a u první chalupy v Jindřichovicích pod Smrkem zastavujeme. Pobíhá tam skupina mladých lidí a tak se s nimi dáváme do řeči. Jsou to Brontosauři z Prahy 7 na táboře a pomáhají místostarostovi Jindřichovic opravovat chalupu. Mistostarosta se s námi vybavuje, zatímco obědváme svůj chleba se sojovou paštičkou. Brontíci obědvají své a posloucháme o Jindřichovicích. Po válce vylidněné pohraniční městečko, dříve bohatý průmysl a zemědělství, dnes pole leží ladem, 650 obyvatel, stěhují se sem vzdělaní alternativní lidé a hospodaří na ekofarmičkách. Společně píší a podávají projekty na EU, čerpají dotace, postavili tu nehlučné větrné elektrárny, spalovnu biomasy, která vesnici vytápí, chystají se otevřít Jindřichovickou univerzitu a vůbec to tam chodí jinak než v normálních českých vesnicích. Po obědě jsme se rozloučili, zarecitovali Brontíkům básničku a popojeli podívat se na ty elektrárny a na opačný konec vesnice k manželům Vlkovým. Vlkovi žijí v chalupě jak před 150 lety. Soběstačně hospodaří, vše si pěstují na poli a obilí melou v malém kulatém větrném mlýně, který postavili nový na zelené louce z kamení a šindel. Viděli jsme mlýn v chodu, když ho pan Vlk spustil a všechno nám ukázal. Koupili jsme si u nich domácí jogurt a žluťoučké máslo s kytičkou a jeli dál. Malý deštík v autobusové čekárně v Horní Řásnici jsme přečkali další kapitolou z Alchymisty. Asfaltka signálka podél hranice příjemně klesala, vesničky Bulovka, Pertoltice, Předlánce, nádherné výhledy nejen na elektrárny v sousedním Německu nebo Polsku. Fotíme se u patníku na hranicích rozvaleni na židli, svačíme chleba s máslem a kořením u stohu slámy. Ve vesničce Višňová necháváme kola u dobrých lidí a děláme pěší vycházku na Pohanské kameny, kde mapa slibuje vymleté mísy ve skále. Je to nic moc a brzy padáme zpátky. U silnice se zastavujeme poklonit se pomníčku nějakého Mareše. Míříme na vrcholový bod Frýdlantská výšina, další rozhlednu. Je však již šest večer a je zavřená. Co se dá dělat. Frýdlantská radnice na náměstí je podobná jako Liberecká, ale ne tak pěkná. Potom jedeme podél bývalé úzkokolejky Frýdlant-Heřmanice, zrušené v roce 1976 a hledáme zbytky. Jsou tam! Celý zarostlý násep a nějaké ty pražce. Nad Heřmanicemi zajíždíme do překrásného starého čedičového lomu s několika jezírky a táboříme si jako králové. Okolo pětiboké sloupce černého čediče, nízká travička, oheň na břehu jednoho z jezírek, západ slunce s rýží Natural v ohořelém kotlíku. Hrajeme a zpíváme s lomovou ozvěnou. Noční výprava na okraj lomu za účelem vyhlídky do dáli - hledíme vstříc zvláštní záři na obzoru a zpíváme o slavných komsomolcích rubajících na Dombase. No vážně, za obzorem se totiž tyčí a svítí těžební průmysl Německa nebo Polska. Ve spacáku ještě kousek pohádky na dobrou noc. Byla jasná, s hvězdičkami nad námi.

Středa 7.7. - Přes tři státy

Došly nám kaše (a zároveň všechny potraviny). Snídáme vařenou čočku s cibulí, poslední jídlo, co máme. V Heřmanicích si prohlížíme zarostlé bývalé nádraží úzkokolejky a nastupujeme výstup na jeden z nejnáročnějších kopců výpravy. 2 hodiny tlačíme naložená kola po lesní cestě po modré turistické značce přes vrstvu vrstevnic. Krizi třetího dne vystřídala krize čtvrtého dne. Opět ji chceme zažehnat ještě více ujetými kilometry (což se nám podařilo). Nemáme ani vodu, pijeme z potoka. A tak když jsme konečně nahoře, obřadně vylizujeme z kelímku zbytky povidel. Jména vesnic naznačují, kam jsme se dostali: Vysoký, Výhledy. A pak sjezd do Václavic. Po cyklostezce. Ta cyklostezka byla asi pro náročné cyklisty - polní cesta plná děr a kamení, a tak se divíme, že z toho bylo jen jedno píchlé kolo. Věroš zůstal na polňačce vyměňovat duši a my jedeme do vesnice do krámku koupit něco k jídlu. Stihli jsme to přesně za 3 minuty dvanáct. V poledne zavírali. Byl to ale snědený krám, chleba už dávno neměli, vlastně jsme byli rádi za ty sušenky a jablka. S chutí jsme poobědvali a jedem dál! Někde mezi Václavicemi a Uhelnou by měla být ledovcová moréna. Kdysi dávno ledovec ze severu docestoval až sem a roztál tu, zanechal po sobě nánosy nejrůznějšího materiálu, písku a kamení. To v mapě nepíšou, víme to ze Zapletalovy knihy Soví jeskyně. Tři kluci ji tehdy také hledali, ptali se nějakého dědy a ten jim odpověděl: "Tady žádná muréna není, tady se těží písek". Vyšli jsme z této památné věty doslova a zamířili přímo do velkolomu na písek za obcí Uhelná. A byly tam! Nedalo to skoro žádné hledání, za chvíli měl každý z nás v kapse pár pazourků, vzácných to kamenů pro lovce mamutů, které se v ČR téměř nevyskytují! Kdosi navrhl, že slezeme s koly hlouběji do písečáku a vyfotíme se, jakože jedeme po poušti, ale nějak jsme ten nápad zavrhli. Pokračování naší cesty i tak bylo dobrodružné, cesta brzy skončila, celý lom jsme objížděli po polňačce a později přímo po poli mezi kukuřicí nebo pšenicí. Bláto se na nás lepilo a pak jsme dali za vděk i prašné přístupové cestě k lomu s náklaďáky plnými písku. To ale neměl být ten den nejnáročnější úsek, něco lepšího nás čekalo na samý závěr dne. Ještě budem padat na ústa, ještě si užijem dobrodružství! Teď je ale teprve odpoledne a my unaveni se těšíme na naši naplánovanou KPČ (Kulturně Poznávací Činnost) - prohlídku hradu Grabštějn. Vyjeli jsme prudký kopec k hradu a s úlevou opřeli kola o zeď zámku. Věroš se usadil na své židli, hlídal, a my se vydali se slečnou průvodkyní na prohlídku. Kde nic tu nic, několik výklenků, soch, fresek a zdí s dírami po kulkách. Zámek byl dlouho v držení armády a bylo to na něm poznat. Kdyby nebylo pár kousků inventáře půjčeného z muzea, skoro nic by tam nebylo. Prohlídka jednou za dvě hodiny, krátká, cenově velmi příjemná, prostě akorát pro nás. Na věži mohutný hlasitý zvon s výzvou o rozhoupání. Zvonění rvalo uši, ale cedulka pravila, že to "Hlas smíření se nese krajem" Pokračovali jsme do Hrádku nad Nisou, nakoupili potraviny a nasvačili se na přírodním koupališti Kristýna. Příjemná voda smývala pot a prach z cest za několik dnů a čerstvý chleba lahodil našim hladovým žaludkům. A protože jsme již v EU, pojedeme se podívat k bratrům do NDR, a bez pasu! To jsme si museli vyzkoušet. Jen s občankou do zahraničí! Za přechodem Hartau jsme najeli na cyklostezku podél Lužické Nisy. Jé, hele, čtyři vlajky na pomezí: polská, německá, česká a vlajka EU. Fotíme se s nimi a do Polska hážeme aspoň očičko, nepojedeme tam, je už dost pozdě a nechceme zůstat přes noc v zahraničí. I tak nám bude přejezd cípu NDR do tmy stačit. V Zittau (Žitavě) jsme zajeli na náměstí a hned to zas otočili k jihovýchodu do Olbersdorfu a Oybinu, kde jsme viděli nádraží úzkokolejky Kurort Oybin. Milhaus cestou několikrát konverzoval německy o vodu a nejlepší cestu na Oybin a tak jsme byli nakonec s návštěvou imperialistů celkem spokojení. Už se připozdívalo, když jsme tlačili kola do vysilujícího kopce, který vypadal, jakoby neměl konce. V obci Hain nebyl hraniční přechod na kraji, ale až na úplném kopci, což nás hodlalo dorazit. Nedorazilo. Chvíli jsme úlevně funěli, že už jsme zase doma v Česku a kochali se rozhledem do kraje a na hrad Oybin, který zůstal hluboko pod námi. Nádherné rozhledy na Zemi Českou, domov náš. Lužické Srbsko za námi, kopečky Lužických hor, naše zítřejší trasa, před námi. Sjíždíme přes vesnice Krompach, Juliovka a Hamr do údolí Hamerského potoka, kde tušíme vhodná místa na dnešní nocleh. Tady nastává poslední náročný úsek dnešního dne. Jedeme na kolech po žluté turistické stezce podél dravé říčky, když tu stezka začíná potok křížit a tu znovu a znovu. Kvapem se šeří, brodíme kamenitou vodu párkrát napříč. Milhaus jediný nemá sandály, musí skákat přes kameny a naložené kolo s dvěma židlemi nést. Po přebrodění na jednom místě zapadáme do pobřežní bažinky. Když se zase dostaneme na cestičku, je zavalena kmeny padlých smrků. To už nám opravdu docházejí síly a snadno se rozhodujeme nedojet dnes k asi 400 m vzdálenému cíli - přehradě Naděje, ale zapíchnout to tady, teď a hned. Dřeva je všude dost, brzy se rozhoří ohýnek a opečený točeňák a podušený pórek nám dávají nových sil. Ani nejedeme shánět vodu, pijeme rovnou tu potoční a je o problém míň. Zpíváme s kytarami, večeříme hustou polévku - směs krup a hrachu a pak už jen kousek pohádky a spí se nám na kořenech, jehličí a pod přístřeškem jak na zámku.

Čtvrtek 8.7. - Lužické hory

Ráno vstáváme dřív než jindy a posilňujeme se ovesnou kaší a ovesnými vločkami. Dneska máme dorazit až do Zubrnic. Ještě nevíme, jakým způsobem se tam dostaneme, ale odhodlaně vyrážíme na další cestu. Co se včera zdálo těžké překonat, dneska jde jako po másle. Haha brzy ráno prozkoumala cestu a teď jdeme tou nejlepší možnou. Nějaké to přenášení a jedno brodění, tlačení lesem do kopce a jsme na malé asfaltce. Míjíme Ledovou jeskyni a zastavujeme se až u přírodní zajímavosti Sirný pramen, který se ukázal být vlastně železitým pramenem. Voda vyvěrá ze dvou silných pramenů a okolo je podivný rezavý povlak. Koukáme na to a pijeme čerstvou vodu z pramene. Asfaltka nás vede lesem dál, dolu a nahoru, Věrošovy ošoupané brzdy skřípou, jedeme se podívat na železniční stanici Jedlová. Nádraží v lesích, ke kterému nevede ani silnička, jen turistická pěšina, a přesto je to přestupní rychlíková stanice. Vlastně právě proto je to rychlíková stanice. Díváme se na nádražní mumraj, obědváme chleba s máslem a mrkev a necháváme si vyhledávat možné spoje na přiblížení se Zubrnicím. Ale byla by to škoda, nasednout na vlak už teď, když jsme tak pěkně vysoko. Sjíždíme si proto po vlastní ose přenádhernou trasou až do České Kamenice, s malou zastávkou v Kytlici na dětském hřišti. Na oblíbeném náměstí v České Kamenici si dáváme dobroty v cukrárně a vzpomínáme na svízelí tábory Rozhlédni se, Člověče, Zapomenuté nádraží a Výhybka do Odbočky, kterých se Česká Kamenice dotkla svým náměstím s cukrárnou několikrát. Po naplnění bříšek zákusky ujíždíme přes Rabštejn do Janské. Cestu nám zatarasily nezamčené plechové dveře s nápisem zákaz vstupu a poučení o hlídacích psech. Nastává rozpor jet či nejet dál. Vyřešila to za nás paní, která tam má domeček a ať tudy klidně jedem. V tom prostoru totiž býval koncentrační tábor a dodnes tam někde jsou rozsáhlé podzemní továrny. Prostor se nechal projet a pak už klidně stoupáme nad Děčín. Prudký sjezd do Děčína, Věroš nás vede přímo do parku k Labi. Odpočíváme pod Děčínským zámkem pohledem na loď plující po Labi. Rozhodujeme se, jestli použít vlak nebo být drsní a dorazit do Zubrnic pouze vlastními silami. Nakupujeme v chrámu konzumu potraviny a kofolu a při pohledu na rozpálené slunce a rušnou silnici po břehu Labe vítězí možnost s použitím vlaku. Je to tak. Trocha bloudění mezi nádražím Děčín-východ a Děčín-východ nákladní nádraží a už to chápem: lístky koupit na osobním a kola naložit a nastoupit na nákladním, které je na opačné straně ulice. Paní krásného starého motoráčku M262.0 má předpisy, které zakazují nakládat naložená kola. Musíme veškerou bagáž z těch kol sundat, což trvá a vláček počká. Házíme to dovnitř na hromadu, jenže paní pak zas nemůže projít a my to skládáme, kam se dá. Židličky způsobně nožičkama nahoru a opěrátky dolů visí zvednuté nad hlavami. Za kolo dvacku a za tu hromadu krámů nic! Jedeme pár zastávek a už jsme v Malém Březne. Paní s Věrošem vyndavají naše kola a my zatím rychle házíme všechny kousky bagáže, kytary a židle z okna na nástupiště. Byla to ale rychlost. Z rozjíždějícího motoráčku nám ještě kdosi podává poslední brašnu. A pak už naše známé 5 km dlouhé stoupání do Leštiny a Zubrnic a vjíždíme na nádraží ZMŽ! Filípek se zrovna hrabe v kolejích, když na něho voláme Ahoj! Filípek na to taky jenom Ahoj. "Filípku, ty se nedivíš, že s sebou vezem židle?" "Ne"... Skoro každý se po cestě divil, že s sebou vezem naložené židle, ale Filípek se už ničemu nediví. Vaříme těstoviny a rýži se zeleninou a nějaké objevené klobásy. Večeříme jako páni venku na trávníku na vlastních židlích a vypůjčeném stole. Posloucháme Milhausovu poezii od Tomáše Marného. Stmívá se a Filípek nás bere na výlet drezínou do Velkého Března. Sviští to rychlostí po kolejích dolů, až máme skoro strach. Držíme se s Haha a zavíráme oči před nárazem do vagónu na trati. Ale ne, Filípek to spolehlivě zabrzdil. Zbytek trati jdeme pěšky. Chlapci si pouští počítač a my se jdeme osprchovat. Teče jen studená, ale to nevadí, mastné vlasy i tak pouští špínu. Potom se myjí i chlapci a ze sprchy slyšíme výkřiky překvapení nad studenou vodou. Nahoru nás vyvezla drezína motorem a jdeme do společenského vagónu. Povídáme, zpíváme. Usínáme tuli-tuli v salónním vagónu po dalších kapitolách z Alchymisty. Do střechy vagónu hustě bubnují kapky a oblohu sem tam osvětluje záře blesku. Libujeme si, že dneska nejsme venku pod plachtičkou, ale v bytelném vagónu slavné ZMŽ.

Pátek 9.7. - Zubrnice

Dneska máme odpočinkový den. Krníme na nádraží. K snídani jsme našli ve vagónu marmelády zbylé z velikonoc a pak jdeme do práce - vždyť kvůli té jsme sem takovou dálku jeli! Filípek maká jako šroub, je tady doma a ví, co je potřeba. To my to máme složitější, o práci abychom pořád prosili. Ale něco se tu najde. Leštíme drezíny, myjeme okna Hurvínkovi a zametáme ho a vytíráme. Zítra pojede svatební jízdu, musí vypadat. K leštění drezín si pouštíme záznam ze Zpívacího maratónu a zpíváme s ním, je to lepší jak rádio! Obědváme špagety nebo rýži a v deštivém odpoledni hrajeme ve vagónu stolní hru Osadníci z Katanu. Celou cestu jsem ji vezla v brašnách na kole a teď je vhodná doba si ji užít. Za dvě hodiny je stůl pokryt kamením, jílem, pastvinami, dřevem a ovcemi, z nichž vzchází naše vesničky a města. Jé!, jsem vítěz, tak to je u této hry poprvé! Moje zkušební strategie nic nestavět, o moc se nesnažit a jen skupovat kartičky "Náhoda" se vyplatila! Chvíli ještě cosi šolícháme okolo nádrží a potom jdeme k Pernekrům na palačinku - mňam, což probudí opět naše žaludky, a tak k večeři smažíme na plechu výborné topinky. Pojídáme je v sedě nahoře na lokomotivě Karkulce s nádherným výhledem do kraje a na Zubrnice. S Haha nacvičujeme tanečky na střeše vagónu (později se nám hodily.) Večer Filípek přiváží z Března Katku, na poslední dny nás bude tedy šest. Milhaus si pro nás připravil několik her, s chutí se do nich pouštíme a namáháme si mozky nad upraveným scrabblem a doplňovačkami, v nichž vítězí dvojice Filípek-Věroš, jelikož družstvo tří holek nebylo schopno doplnit, kdo vynalezl čerpadlo, spojku, převod a generátor. Zpíváme s kytarami, pokračujeme ve čtení Alchymisty a usínáme tuli-tuli jeden vedle druhého.

Sobota 10.7. - Za divadlem do České Kamenice

Po ránu nás navštívila oblíbená ovesná kaše. Pojídáme ji nahoře na Karkulce v žáru ranního sluníčka. Vyvalujme se na lokomotivě dál, čteme si na pokračování a spokojeně krníme. Dneska odpoledne se chceme vydat na divadlo do Benešova nad Ploučnicí. Hraje tam Robert s nějakou divadelní společností, tak bychom si mohli udělat KPČ. Filípek od rána pracuje, jenže pro nás nic moc není. Kluci zmizeli šolíchat něco kolem nádraží a my holky se převlékáme do svízelích kostýmů, že se přidáme k té svatbě. Do toho ale zavolal Robert zprávu, že divadlo nehrají v Benešově večer, ale až v České Kamenici a už ve tři odpoledne. Rozhodujeme se rychle. Jedem hned! Hecujeme se navzájem, že na to máme. Mapa nám tam nedosahuje, můžeme jen odhadovat, jak je to daleko. No rozhodně asi o 18 km dál než původně plánovaný Benešov nad Ploučnicí a přes více kopců. Na to máme! Do tmy se snad stačíme vrátit a kdyžtak použijem čelovky. Kvapně balíme společenské oděvy a nakládáme na kola své židle. Filpek nám půjčuje praporky ZMŽ, vypadáme rozkošně. Vlají nám na kolech a na nosičích sedí naše židle. Haha si na židli dokonce napsala Na prodej. For Sale. Konec krnění, konečně si protáhnem těla. Na rozcvičení ten výtečný kopec nad Verneřice. Potom přes pár dolů a horů, Žandov, několik dalších vesnic a vjíždíme do České Kamenice. Bez zastávky něco přes dvě hodiny jízdy. (Nutno říct, že to bylo větší část z kopce.) Máme spoustu času, odpočíváme na náměstí, obědváme chleba s marmeládou a okurku, deštík přečkáváme pod podloubím se zákusky z cukrárny, Milhaus jde do muzea. Nějací malí cikáni mají zájem o kolo Haha. Vysvětlujme jim, že For Sale je pouze ta židle. To zas nemají zájem oni, obětovat 5 Kč za tak kvalitní kousek nábytku a tak od obchodu odstupují. Jeden z nich je zvědavý na divadlo a jede do domova důchodců s námi. Cestou ještě trháme luční kvítí a vážeme kytice pro herce. Těsně před ústavem na sebe navlékáme svízelí maškarády a dovnitř již vjíždíme společensky na úrovni. Bobíšek má radost, že nás vidí a i my se těšíme, co to nacvičili za kousek. Úroveň divadelní hry nás nezklamala, avšak ti samí důchodci byli otrávení stejně tak, jako před dvěma lety z divadla Lakomá Barka od tábora Zapomenuté nádraží. Pasáček vepřů chtěl vysvobodit princeznu a vzít si jí za ženu. Tříhlavý drak chtěl také manželku, tak vypsal konkurz na princezny. Přihlásily se mu dvě princezny a jeden princ převlečený za princeznu. Když jsme to s Haha viděly, šly jsme také na jeviště, přihlásit se též do konkurzu. Diváci důchodci nezpozorovali, že to tam nepatří, jelikož jsme na sobě měly ze svízelí kostymérny ještě princeznovštější šaty než herečky princezny, jen ty princezny a tříhlavý drak byli notně překvapeni, co jim to fušuje do hry. Ale zvládli to. Všechny uchazečky o draka měly předvést, co umí. Princezny zpívaly, masírovaly draka, slibovaly a když došla řada na nás, zatancovaly jsme tam na jevišti mazurku binární Měla babka čtyry jabka. Robert se smál, co na to ostatní nevíme, po našem vystoupení nás vyřadili z konkurzu a divadlo pokračovalo dál jen pro tři princezny uchazečky, jak bylo ve scénáři. Po skončení jsme předali kytice, do klobouku odevzdali místo mincí vyjedenou marmeládu, rozloučili se s Bobíškem (poznal na Milhausovi své sako) a poodjeli za roh ústavu, kde jsme se vysvlékli z šatů, obleků a kravat, naložili to na židle a odjeli. Šlapeme přes Markvartice a všelijaké Habartice do Benešova nad Ploučnicí. Tam čeká další rozhledna, Ploučnická vyhlídka. Ani nedává moc námahy příliš prudkým kopcem, brzy jsme z ní dole, zato následující cesta nám dala zabrat. Táhlé stoupání dlouhým údolím do srdce Českého středohoří. Heřmanov, Fojtovice, Rytířov, Rychnov, Příbram, Verneřice. Každý si šlape, jak umí, a jak má sil. Ve Fojtovicích u staré německé školy na sebe čekáme a okusujeme suché krajíce chleba pro vlití nových sil a zaléváme to vodou. Teď litujeme, že naši rudou marmeládu jsme věnovali hercům v divadle. No co, však ona se k nám ještě přes Bobíška vrátí, uvidíte. (A taky že jo, Bobíšek ji další den skutečně přivezl do Zubrnic jako rozdělený zisk.) Už jsme na výškové úrovni vysílače Buková hora! Je to k němu pouhých 2 km, ale ošklivě se bouřkově mračí a začíná pršet, takže ho vynecháváme, stejně tak rozhlednu u Mukařova. Sjíždíme kopec, na kterém si loni Milhaus rozbil kolena, vlastně je cesta i v kapkách deštíčku pro nás hračka, jsme přiměřeně namakaní a jsme na to hrdí. Vjíždíme do Zubrnic před devátou večerní. Doma nás čeká výtečná rýžová kaše od Katky, zpívání, povídání zážitků, čtení na pokračování a tuli-tuli usínání v salónním vagónu.

Neděle 11.7. - Práce a odjezd

Hned ráno odjíždí Milhaus (dělá zkoušky v autoškole) a my ostatní v klidu vstáváme a jedeme drezínou do Velkého Března na jakési práce. Věroše si odvedli na vožení kolečka a my holky máme natírat okna a mříže na oknech. Pěkně okna na bílo a mříže šedě, dodnes na to mám památku na bundě. Dopoledne uteklo v pracovním zápalu, jízda dvanácettroskou zpátky, vaření špagetových suků a smažení lesních bedlí, odpolední poslední zpívání, loučení a odjezd Haha a Katky domů. Věroš jede na kole do Ústí přesvědčit se, že Haha skutečně odjela a pak s Filípkem jedou s velbloudem vyprovodit ještě Katku a do Povrl na internet. Zůstávám v Zubrnicích sama. Uklízet, připravovat vagón pro Rrrebely, vařit večeři a prostírat na lokomotivu.
Inženýr Tomáš Marný nás provázel po devět hezkých dní a my, co jsme tam byli, víme, že to jen díky Němu se nám akce vydařila tak, že máme dlouho na co vzpomínat. A když kdekoli uslyšíme větu "To máš marný", usmějeme se, protože víme, co to ve skutečnosti znamená a jaký opomenutý velikán se za tím jménem skrývá.

sepsala slečna Ježi