Mladějovské železniční setkání

ze Zapomenutého nádraží a Mašinek

Nemohli jsme s Tomem ty bedny a hrnce unést. Barvy, papíry, kroniky, fotky, gázy na výzdobu, lepidla, nádobí na vaření a potraviny, co zbyly z táborů. Vezeme věci do Mladějova, na potáborové setkání z letošních svízelích táborů. Do Mladějovského železničního království, za mašinkama, kolejema s rozchodem 600 mm a pražcema jako dřívka od nanuků Vytáhli jsme ten materiál před koleje a pak nám dva náhodní kolemjdoucí chlapci za tatranku pomohli k tramvaji. Na hlavním nádraží již to tak hladce nešlo. Náhodně zastavení kluci nám nechtěli bedny poponést ani kousek a ani za fidorku, které jsme nakoupili za 3,- Kč za rohem. Pomohl nám až náš náhodný kolemjdoucí starý známý Doktor. Cesta nám utekla ani nevíme jak a po jednom přetáhnutí materiálu v České Třebové jsme vystoupili na nádražíčku Mladějov na Moravě. Odtud jsme ty bedny již snadno zavezli do šamotky na vypůjčeném kolečku. Větší problém byl v tom, že místní soudruzi o nás prý nevěděli, že máme přijet. Nebo něco zaslechli, ale mně nikdo nic neřek a klíče od nějaké místnosti pro nás nikdo nemá. Několikrát jsme volali Fučíkovi, co to má znamenat, a pak jsme se vydali hledat si místo na spaní a pobyt sami. Důkladně jsme prolezli šamotku, někde dokonce udělali díru do papundeklových dveří, abychom se mohli protáhnout do jakýchsi prostor. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se všemi zvířátky přebývali ve šlichťárně (kuchyni), kterou nám soudruzi vyklidili a propůjčili a kde se dalo topit, a spali přímo ve Fučíkově pelechu, ovšem až po důkladném vykydání a jen ve vlastním spacáku, totéž s vařením raději jen ve vlastních hrncích, pokud jsme si nechtěli přivodit střevní problémy z místní šlichťárny! (jako loni)
Seznamovačky na nádraží proběhly rychle, přijelo totiž jen málo zvířátek, i když to bylo setkání ze všech tří svízelích táborů 2002. Minutu povídej o sobě kolegovi vedle, minutu poslouchej, vše si zapamatuj, řekni někomu třetímu a pak už jsme jen poslouchali zkomolené informace o sobě a o ostatních. V šamotce už čekaly nachystané papíry a barvy pro colormáz, tentokrát skoro po tmě, což umožnilo vzniknout zajímavým obrazcům. Potom proběhla ve šlichťárně večeře chleba a co-kdo-dobrého-dovezl. Večer jsme u čaje prohlíželi táborové fotky, promítali diáčky, povídali si a poslouchali zvukové záznamy nahrané z tábora. Taky se vyhlásila fotosoutěž O nejhezčí táborovou fotku.

V sobotu ráno malé proběhnutí se a seznámení s areálem Moravských šamotových a lupkových závodů a pro loňský úspěch překážková dráha přes kolejnice naskládané na sloupcích. K snídani se podávala chutná červená umělá marmeláda přímo z 12 Kg kýblíku, ve kterém nám od Vopruzu ještě zbyla nesnědená půlka. Mírně stará pochoutka vypadající v kýbli jako čerstvá játra. Á-mňam-mňam-mňam- mňam-mňam! A protože soudruzi od železničky samozřejmě nebyli schopní vyrazit do práce ráno, vyplnili jsme čekání hrou Přežití v poušti. V Sonorské poušti na jihozápadě USA právě havarovalo lehké dvoumotorové letadlo a včetně pilota a navigátora celé shořelo. Zůstala jen konstrukce. vaším úkolem je seřadit zachráněné věci vzhledem k důležitosti pro vaše přežití.magnetický kompas, kniha Jedlí pouštní živočichové, pláštěnka, pistole, lékárnička s obvazy, sluneční brýle, baterka, červenobílý padák, kosmetické zrcátko, 1,14l vody na osobu, láhev solných tablet, vodka, svrchník, oblastní letecká mapa diskuse se rozběhla, ale nestačili jsme dojít k závěru, před polednem byl pracovní vláček přece jen nachystán a mohli jsme vyrazit ze šamotky do terénu. Parní mašinka, vagónek s kamny na vaření, otevřený dřevěný plošiňák pro nás a řada oplenů na klády. Projeli jsme celou trať až na Hřebeč kvůli otočení lokomotivy a pak kus zpátky, stát jsme zůstali někde v 9. kilometru. Celou cestu pes Bloudík vytrvale štěkal a vrčel, jednou dokonce vyskočil a kola vagónu mu přefikla vodítko, naštěstí ne jeho. Takové štěstí však neměla mrtvá srnečka kousek za Vexlem, která měla chudinka vyžrané všechny vnitřnosti, už když jsme projížděli kolem, ale jinak vypadala docela čerstvě. Inu práce na trati a kolem vlaků je nebezpečná. Nedodržování zásad bezpečné práce platí mnoho pracovníků svým zdravím i životem! Plakáty nás informují, pojď pracovat k dráze, pakliže ti vyhovují rychlost, šmír a saze. Parní mašinka tiše oddychovala a chlapce čekala těžká práce. Naložit na opleny ručně obrovské klády z lesa. Masivní a těžké jsou klády z lesů mladějovských, patnáct chlapů s nimi má co dělat. My jsme s děvčaty zatím vyrazily na houby a vařit oběd (vařit, prát a rodit děti), později jsme klukům pomáhaly nakládat menší klacky (Na káry a vozíky nakládej jen tolik materiálu, kolik bezpečně zvládneš ) a povzbuzovaly jsme je zpěvem. K obědu nemohlo být nic jiného, než náš starý známý sponzorský dar: hrách. Z táborů ho ale nezbylo moc, takže jsme ho nastavily čočkou. Po rozvaření z toho vznikla spíš čočková polévka, ale na ty poměry výjimečně dobrá. Domů do šamotky jsme se vraceli až večer. Vezli jsme se vláčkem taženým parní lokomotivou, seděli různě ve vagónkách nebo na naložených kládách a celé to bylo jako výjev z dalekého Rumunska. Kouř, saze, napájení mašiny ze studny, dřevo na oplenech a dělníci vracející se domů ze šichty. Prostě romantika skoro pravé zapomenuté lesní železnice, proč jezdit za lesní úzkokolejkou až do Viseu de Sus? Příjezd do šamotky, vaření večeře, povídání zpestřené přehráváním skupinkových scének jako vystřižených ze života. Člověk chvíli hraje manželku, chvíli kozu, číču nebo taky ledničku. První místo ve fotosoutěži vyhrály tři fotky: Houba na kolejích , Hromadný přítul a Pelé pod komínem. Vítězům gratulujeme a jako cenu si odnáší bledě modré dederonové košile, zbrusu nové. Večer zklidnění, přítmí, svíčky, tichá hudba a slovo o tom, že Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Pocházejí z jiných planet, a přece si dokáží porozumět. Chce to jen dávku snahy o pochopení. Holky sedí v jednom koutě, kluci v druhém. Každá skupina smí určitou dobu probírat, co jim je blízké, pak se několikrát střídají. Je svět mužů a žen opravdu tak odlišný? Nebo je ještě odlišnější, než jsme všichni čekali?

V neděli probuzení a ihned čilá výprava na nejvyšší kopec v okolí - Mladějovské hradiště. Z jeho vrcholu se nám naskytl pěkný rozhled do kraje, místy ještě s převalující se mlhou. Dopoledne před odjezdem jsme trávili výrobou horkovzdušného balónu pod vedením Roberta-Antonia a vozením se na kolejových vozíčkách. Vytlačíme vozík vlastní silou nahoru, naskáčeme, pořádně se držme a pak frrrrrrrrr dolů, bržděno ruční brzdou. Po dojedení všech zbytků ze včerejška a zabalení se jsme ještě stihli vypustit náš balón. Naplnil se rourou od kamen horkým kouřem z ohniště, na němž soudruzi železničáři právě pálili všelijaké neřády. Potom vzletěl. Letěl pořád výš a výš, až se nám skoro ztrácel z očí jako skvrna, letěl nad polem a my jsme běželi s ním. Pak začal klesat, a nakonec spadl, jeho znovuoživení pražskou skupinkou se však brňáci nedočkali, protože museli rychle na vlak. Prý ale balón oživl a kdo ví, nelétá-li nad Mladějovským královstvím dodnes.

Ježibaba