Brigáda brontosaruří práce

Druhý víkend na Hrubém Rohozci

Dne 16. listopadu 2001 se na Turnovském nádraží sešla podivná, nápadná skupinka lidí. Byli jsme to my, Brontosauři se společnou láskou k hrábím a silnou odolností vůči listí. Shromáždili jsme se v nádražní hale k seznamovací hře - ti, kteří mají rádi to a to, například listí, vstoupili doprostřed kruhu a vykřikli to a to, například "hoja hoj!". Tím jsme dali Turnovu patřičně najevo, s kým má tu čest, a vydali jsme se na cestu.
Zanedlouho však přišla první zastávka. "Nyní se ukáže, jak umíte podržet kamaráda," dozvěděli jsme se. Dostali jsme také dobrou radu, abychom si sundali batohy, což se ukázalo velmi užitečným, neboť jsme měli za úkol přelézat jeden za druhým po zádech ostatních. Byla jsem první na řadě a pustila jsem se do toho - nejdřív jen tak, podruhé s rozběhem, potřetí snad s čísi pomocí a za hlasitého reptání majitele zad pode mnou, a než jsem to zkusila počtvrté, ve druhé skupince už se všichni vystřídali. Tak jsme prohráli a šlo se dál. Ale nedostali jsme se daleko a objevila se další nástraha - zákeřná bažina, po které bylo možné se pohybovat pouze za použití speciálních podložek. Tu jsme překonali a zanedlouho už jsme všichni stáli před zámkem Hrubý Rohozec. Píseň o pionýrských dětech letících ke dnu nám otevřela cestu na nádvoří a do maličké útulné místnůstky prý zvané velký sál, našeho budoucího příbytku.
Po večeři tvořené tradičními pokrmy (chlebem s rozličnými mazadly a čajovým koktejlem) zazněl příběh dvou milenců, které zachránilo jejich duševní propojení. Pak jsme dostali příležitost otestovat totéž na sobě navzájem. Úkoly jako "udělej několik teček", "napiš samohlásku/hudební nástroj/den/mučení/nemoc/úchylku..." jsme museli plnit tak, abychom se co nejvíce shodovali s ostatními.
Pak nás už čekalo jen chystání k spánku a některé hygienychtivé ještě pár nadmíru přítulných chvil na záchodě, místnosti příliš malé ve všech třech rozměrech. Podstatnější však byla hygiena jiná - správné rozmístění spacáků (tedy spíš lidí v nich). A když jsme se všichni uložili, četli jsme si o tom, jaké to bylo v Mladějově a jak nebezpečné je ležet přímo pod trámem.
A pak už spát a to co nejvydatněji.

Druhého dne ráno mě probudila bolest v zádech, zhýčkaných kapitalistickou postelí, a šramot vydávaný paní P a MP pohybujícími se tu i onde a mírně mě znepokojujícími chozením přímo nad mou hlavou. Náhle se z kazeťáku mohutně rozezvučela Internacionála, která měla za úkol nejen nás vytrhnout ze spánku, ale probudit i soudružského ducha v nás. k tomu přispívaly i dvě nadšeně salutující pionýrky. A aby byl soudružský duch také zdravý, hurá na rozcvičku! Mladí komunisté v nás radostně vstávali a stavěli se na značky (zatímco nám, normálním lidem, se zas tak moc nechtělo, ale to nebylo přece vůbec podstatné). Na nádvoří už čekaly dvě dychtivé předcvičovatelky oděné do rudých dresů, v rukou třímaly gymnastické kužely a z jejich odhalených končetin v mrazu málem stoupala pára. A začala spartakiáda. Cvičitelky trápily svá těla velmi usilovně a my ostatní tak, jak nám vrstvy svetrů a bund dovolovaly.
Následovala snídaně s (tak trochu) rudou marmeládou a (možná) ruským čajem, a pak nástup v pracovním proletářském oděvu za doprovodu budovatelských písní. Na nádvoří mezi výzdobou z rudých vlajek visel plán práce a po chvíli na něj byla napsána zvučná jména našich tří pracovních skupinek: Rozhodující úder, Rudý buchar a Národní fronta na banány a vložky. Neztráceli jsme čas a vyzbrojeni hráběmi jsme se vydali budovat socialismus.
Hrabání a hrabání, listí, hrabání, taky listí, hromady listí. Dešti jsme zcela poručit nedokázali, občas drobně mžilo, ale to nám rozhodně nemohlo zabránit v práci. I při takové činnosti, jako přemisťování listí z jednoho místa na druhé, jsme však mohli dát průchod svému uměleckému cítění - to když jsme na trávníku dali vzniknout dvěma úchvatným dílům socialistického realismu - pěticípé hvězdě a traktoru. Druhý jmenovaný výtvor byl sice pak rozhrabán, ale hvězda už v parku zůstala na věčné časy a nikdy jinak.
Naše úsilí se zanedlouho dočkalo odměny - návštěvy soudruha ze SSSR! Podaroval každého z nás lokem pramenité vodky, vřelým slovem a my jsme mu za odměnu zazpívali dvojhlasně:

Ach synku, synku, doma-li jsi,
tatíček se ptá, hrabal-li jsi.
Hrabal jsem, hrabal, ale málo,
hrabátko se mi polámalo.

Dále jsme pracovali za podpory soudruha. Mezi hrabáním jsme se krátce občerstvili pribiňákem, rohlíkem, svěže vychlazeným čajem a veselou písní o Pramenu zdraví z Posázaví. Pak zase listí, hraby hrab. Ani těla úderníků však nedokážou příliš dlouho fungovat jen tak, bez něčeho pořádného k snědku. Odložili jsme tedy hrábě a rukavice a šli se pořádně najíst těstovin s omáčkou, doporučují tři ze čtyř doktorů. Hurvínek nás během jídla poučil, jak správně stolovat. Po obědě zase do práce, čím dál víc však ubývalo skupinek hrabajících, naopak přibývalo skupin hovořících (ovšem kdo mluví o straně, jako by pracoval!). K úkolům se přidalo nakládání listí do igelitových plachet a svážení na jednu velehromadu, brzy nás ale zastihla třídní (ne)přítelkyně tma, která znamenala konec práce.
Ti z nás, kteří stále ještě oplývali energií, mohli vystoupat do zámecké věže a podívat se na hodinový stroj s obzvláště pěkným pružinovým kloubem. A pak, ještě než byla hotová večeře, kulturně nás obohatil Jardův gramofon záznamem Gagarinova hlasu, socialistickými písněmi a poezií. Po stravě duševní přišla i strava tělesná v podobě cibulačky.
Tím však den zdaleka nekončil. Zatímco jsme si podle pokynů připravovali lampióny a svíčky, ve vedlejší místnosti nacvičovaly mažoretky. Jejich vystoupení za doprovodu melodie "Kupředu, levá..." nás doopravdy rozohnilo, nejvíce ta prostřední dívka, taková urostlá a svalnatá... A pak už vyrazil průvod. Zámeckým parkem se nesla barevná světla lampionů a bujaré výkřiky na oslavu strany. Ale co to? Objevily se i hlasy zcela jiné! Havel na hrad, mlčeli jsme dlouho a máme hole v ruce! Někteří z nás jsou tedy jiného politického smýšlení - dobrá, bude boj. Soudruzi i studenti dostali svíčky a měli za úkol sfouknout druhým tu jejich hlavní, přitom ale ubránit plamen na těch, co drželi v ruce. Hra byla nespravedlivá, ve prospěch studentů, ale dopadlo to trochu jinak. Takže tentokrát 17. listopadu vyhráli soudruzi. Co naplat.
Vraceli jsme se zpátky, když mě na nádvoří najednou zastavila PMP se slovy, že má pro mě speciální úkol, a už mě vedla do bytu kastelána. Oznámila mu, že naše působení v parku už skončilo a on tedy může vypustit hlídacího psa. Potom si ještě chvíli povídali, já jsem tam stála mlčky a připadala jsem si podezřele zbytečná. Až PMP rozhodla, že "už asi můžeme jít" a vracely jsme se za ostatními. PP vpouštěla dovnitř střídavě áčka a béčka, mě až jako poslední. Vešla jsem, bylo zhasnuto, jen na stole cosi svítilo. Dort... někdo má narozeniny, běželo mi hlavou. Já! "Hodně štěstí, zdraví," zpívali ostatní, gratulovali mi, dostala jsem dokonce i dárek. Pak jsme jedli dort vlastnoručně upečený Robertem-Antoniem.
Když jsme dojedli, začala další hra. Tři družstva vybírala své zástupce a ti mezi sebou licitovali, za jak dlouho dokáží předvést určené slovo tak, aby ho jejich družstvo poznalo. A nebyla to slova ledajaká, například takový soudruh, hroch, nebo dokonce sousloví: spodní prádlo, a to na 0 sekund! Všeobecná rozjařenost vyústila až v diskotéku - divoké trsání za doprovodu nesmrtelných předlistopadových hitů. A pak už do spacáků, ještě jsme si promítli diáčky z Mladějova na dobrou noc.

V neděli jsme svým ještě docela nezničeným tělesným schránkám dopřáli výlet na Hruboskalsko, Valdštejn (tam jsme uposlechli nápisu na dveřích "ZVOŇTE"), na rozhlednu s dobrodružně namrzlými schůdky, pod níž jsme po sobě coby slepí a bezrucí pálili papírovými koulemi, a do Turnovského muzea. Někteří stihli ještě zajít do cukrárny, zatímco jiné zdržela expozice minerálů, šperkařství, dějin Turnova, fotografií a mašinek tak dlouho, že pak celí udýchaní spěchali ne úplně známou cestou na nádraží. Tam už čekalo jen loučení, nasedání do vlaků a odjezd. Ale přijedeme zas. Listí je sice možná věčné, jenže Svízel přítula určitě věčnější.

Madame Ebro Hrch