Allainova víkendovka

Třetí víkend na Hrubém Rohozci

Tradiční pracovní víkendovka na zámku Hrubý Rohozec začala toto jaro netradičně. Přihlásilo se málo účastníků a ti, co se přihlásili, se nakonec zase odhlásili. Neodjeli ani sami organizátoři, kteří víkendovku v Brně chystali. Takže jsem z Brna jela sama s Alešem a narychlo jsme předělávali celý program, aby se to dalo i s hrstičkou lidí. Allain vymizel úplně a tímto nám z něho zbyl jen název. Místo toho jsme přemýšleli o drobných hříčkách a soutěžích, které za chvíli na zámku použijeme.
V Turnově na nádraží se nás sešlo celých 7, to je dobré, ani to jsme nečekali. Po známých nádražních seznamovačkách jsme se přesunuli na zámek, udělali si společnou večeři a pustili se do stolních soutěží. První hrou o body (představované lentilkami) byly Nervíky. Každý z nás měl na nitce přivázanou figurku z Člověče nezlob se, figurky stály uprostřed stolu, nitky napnuté jako nervy. Aleš házel kostkou. Když padlo liché číslo, nesměla se žádná z figurek ani pohnout, když padlo sudé číslo, všechny figurky ze stolu rychle pryč, než je Aleš stačí přiklopit hrnečkem! A protože nás pěkně mátl, někdy z hrnečkem vystartovala a někdy ne, lentilky jako body putovaly jednou k nám a jindy zase zpátky do ešusu. První soutěž o nervíky vyhrála Bára s konečnými devatenácti lentilkami. Potom jsme soutěžili ve vybírání lentilek z ešusu čínskými hůlkami, komu se jich podaří vytáhnout za minutu víc. Byl to Bářin manžel Honza s neuvěřitelnými 28 body. U další disciplíny byly potřeba dobré plíce. Člověk se měl co nejvíc nadechnout a začít odříkávat nekonečnou básničku, kde se počítají vrány až do padnutí. Kolikátou vránu stačíš ještě říct, tolik získáš lentilek:

Hoří hoří Svatoján, přiletělo devět vran.
První řekla dobře hoří
Druhá řekla dobře hoří
Třetí řekla dobře hoří
Čtvrtá řekla dobře hoří
Pátá řekla dobře hoří
Šestá řekla dobře hoří
Sedmá řekla dobře hoří
Osmá řekla dobře hoří
Devátá řekla dobře hoří
Desátá řekla dobře hoří
.........jedenáctá řekla....špatně hoří...

Vyhrála opět Bára, dokázala napočítat devatenáct vran. Pak přišly na řadu na prstíky. Stiskli jsme mezi palec a ukazováček dřevěný prádelní kolíček s kouskem papíru a čekali, kdo ho déle tímto způsobem udrží. A on Sluníčko. V páté soutěži šikovnosti jsme zkoušeli, komu déle vydrží hořet jedna sirka. Sluníčkovi hořela 53 vteřin a tím si vydobyl nejvíc lentilek a v celkovém pořadí byl nakonec také vítězem. Pak nám ještě Honza ukázal, jak se dá zapálit sirka jednou rukou včetně vytažení z krabičky a my to po něm zkoušeli opakovat. Před spaním jsme si dali hru Vcítění. Snažili jsme se odpovídat na otázky co nejvíce tak, jak by asi odpovídala většina z nás.Čím víc stejných odpovědí, tím víc bodů pro ty, kdo tak odpověděli. Trefili jsme se do nejpravděpodobnějšího srazu v Praze - pod koněm, geometrického útvaru - kruh a do strany mince - orel.
Než jsme usnuli, zazněla známá pohádka o zelené mašince a kdosi vyprávěl cosi o Popelce.

Po ránu jsme se s Alešem pokusili zazpívat na probuzení písničku Šel ježeček přes cestičku, ale na rozcvičku se nám je vytáhnout nepodařilo. Chybí síla velkého kolektivu. K snídani tradiční marmeláda (netradičně i něco dalšího) a v osm už jsme v zámeckém parku při plné práci. Celé dopoledne jsme vyváželi od listí hranatý bazének a u toho si vyprávěli hádací příběhy "Uřezaná ruka" a "Jeníček a Mařenka". Uprostřed práce se mezi námi objevil Pavel, kterého včera odvezli záchrankou (to nám včera telefonoval plavčík libereckého bazénu, který našel u zkolabovaného Pavla kromě jeho dokladů i vytisknuté zvadlo na Allainovu víkendovku s kontaktem na organizátory a zavolal nám, abychom věděli, kde se náš účastník nachází). Tak tedy přivítání Pavla a velká radost, že už mu nic není a dobře to dopadlo. Myslím, že rádi byli všichni, i ti, kdo ho neznali.
K obědu jako vždycky špagety. Po nich jsme si u stolu zahráli hříčku Když jsem byl v Paříži. Vtip byl v tom, že člověk, který to pochopil, nenápadně a později i nápadně, když na něj došla řada, popisoval člověka, který seděl před ním. Ostatní popisovali kdeco a kdekoho a trvalo, než na to přišli. V polední přestávce jsme se také vydali s panem kastelánem na prohlídku zámeckých pokojů. S jeho zajímavým vyprávěním (hlavně o brzkém navrácení zámku Hrubý Rohozec nějaké rakouské dámě, co neumí slovo česky a provdala se za dědice Defour vysokého stáří) jsme se ocitli zpátky v zahradě a pustili se do hrabání listí, co zbylo od podzimu. Hrabali jsme, nakládali na velké igelity, odnášeli a vysypávali přes plot do hradního příkopu (ať si to pak ta ženská uklidí, až jí státní zámek připadne. Stejně sem nepůjde, bude to mít jen jako chatu a neudržovaný zámek zchátrá). Zatím je však Hrubý Rohozec stále státu, musíme vyčistit park před (poslední?) turistickou sezónou.
V přestávkách mezi odpolední prací jsme si zahráli pár her. První z nich bylo Koulení míčků na rychlost po dráze s překážkami okolo parku. Závodní dvojice startovaly v půlminutových intervalech, každá měla barevný míček a dva klacky na pohánění míčku. Koulelo se po uhrabaných cestičkách, někdy však bylo nutné překonat kořen, lavičku nebo schody. Tomáš s Alenou se stali jednoznačnými vítězi, působili tak již před začátkem závodu. Po dalších chvílích strávených s hráběmi a listím, jsme si zaskákali Pád důvěry. Na lavičce stál špalek, na něm člověk - zády k ostatním, čelem k údolí řeky Jizery. Ostatní se uskupili pod lavičkou a očekávali zachytit jeho pád. "Jste připraveni?" - "Jsme připraveni." - "Tak já letím!" - "Tak leť!". A žuch! Do natažených náručí spadlo napnuté tělo a všichni se usmívají. Věří si, že se zachytí. Jen Honzu jsme raději k pádu nepřemlouvali, na jeho víc než metrák jsme si netroufli. Dali jsme si jednu z dalších týmových her, Laťku. Jako když se zasouvala na táboře Mladějovské železniční království palivová tyč do elektrárny Jetelín, pokládali jsme prut společně na zem. A pak veselou Přilehávací honičku a skákání salt a další cviky na uhrabaném trávníku. Se setměním jsme uklidili nářadí, udělali si procházku pod skálu, na které celý zámek stojí, a odebrali se dovnitř.
Před večeří jsme vyráběli oděvy z novin a následně jsme uspořádali malou módní přehlídku papírových modelů. K vidění byla Sluníčkova bederní rouška ozdobená vysřihovánkami, Honzovy kalhotky tanga z novin a provázku a další krásné recyklované modely. Po polívce s chlebem k večeři následovala Hostina. Sedli jsme si do podkovy na karimatky k jedné stěně místnosti, na druhé straně stála židle, na ní talíř a na talíři čokoláda Studentská pečeť. Čokoládu po kostičkách mohl pojídat jen ten, komu padla na desetistěnné kostce sedmička, doběhl k čokoládě, oblékl si čepici a rukavice a příborem ukrojil, a to tak rychle, než padla sedmička někomu jinému. Pak mu to chtě nechtě musel okamžitě přenechat. Ale ostatní taky nelenili a házeli kostkou dál, než přiletěl Aleš v podobě vrány a KRÁ-KRÁ - zbytek čokolády unesl. Potom jsme až do noci hráli stolní hru Duchové, démoni a draci, setkávali se na herních kartičkách s hady, harpyjemi, skřety, netvory, skřítky, pohádkovým dědečkem, kouzelnými silami a energiemi, až se Sluníčkovi s Alešem podařilo poklad dobýt. Usínání po takové hře nebylo klidné. Ještě dlouho jsme se na hromadě potmě chechtali, lechtali, dívky byly unášeny, spacáky se ocitaly tam i zpátky.

V neděli po snídani jsme se rozloučili s kastelánem a zámkem Hrubý Rohozec a sešli po schodech do podzámčí. Po loukách a naučné stezce do Dolánek na vlak, vlakem do Malé Skály. Odtud jsme vylezli do kopce do skal na Drábovnu, rozhlédli se z několika skalních vyhlídek na Český ráj. Na okraji jednoho pole jsme navštívili hromadu odpadu ze skláren - Korálkovou horu. Bílá hmota doslova prolezlá barevnými skleněnými korálky i diamanty :) Nadloubali jsme si do pytlíků korálků, dokud nám ruce neumrzaly, dali si k obědu chleba s máslem a cibulí a zelím a vraceli se do Dolánek a Turnova. Poslední zastavení v cukrárně u nádraží a pak jsme se rozjeli do Prahy, Brna, Nymburka a Hradce Králové.

Ježibaba