Velikonoce v Solvayových lomech

Poslední kafe, je něco málo před třetí hodinou ranní. Únava, posledních třista stránek, které stejně vím, že nestihnu, za tři dny státnice. Chvíli ještě brouzdám po lezeckejch stránkách, nechce se mi spát. Zkouším stránky Brontosaura a vzpomínám na léta, kdy jsem s Brontíkama jezdil docela často. Koukám na sekci s aktuálními víkendovkami, jakýsi Svízel přítula, víkendovka někdy kolem Velikonoc, jeskyně, práce v lomu, v tu chvíli neváhám ani chvilku a je mi už úplně jedno, jak to za tři dny dopadne. "Ahoj Roberte, moc rád bych jel na tu víkendovku v Solvayovkách, máš ještě místo?"

Sraz je někdy kolem pěti na Zličíně. Super, první akce, na kterou jedu z Prahy městskou. U stánku ještě kupuju poslední věci na jídlo. U autobusu na Bubovice už stojí hlouček lidí s batohy. "Čau, nejste náhodou Brontíci ? a nejedete do Bubovic ?" Asi po po třičtvrtě hodině vystupujeme v Bubovicích a následují první seznamovačky. Taháme si z klobouku jméno slavné osobnosti a ostatní se svými otázkami snaží dotyčného odhalit (chudák Jára Cimrman)
Už za tmy docházíme do hornického skanzenu v Solvayových lomech. Drsný Spajdr pronáší úvodní drsnou řeč, tak radši odevzdávám i poslední laskominy skryté v batohu do přistaveného kolečka a bez reptání platím stovku. Rozbalujeme spacáky a karimatky, zbývá na mě luxusní podkroví dva metry na dva a půlmetrem na výšku, následuje výborná česnečka a hra na Skrblíkov.
Ráno hodně hodně brzo mě cosi těžko identifikovatelného tahá ze spacáku. Snaží se mně to nekompromisně přesvědčit jakousi báchorkou o nádherném jitru, že je již čas na rozcvičku. V onom neidentifikovatelném cosi poznávám Spajdra. Vstávám. Sotva popadám dech a bežím. Netuším kam, ale bežím. Po chvíli dobíháme na vyhlídku nad Svatým Jánem, je krásné březnové ráno. Stavujeme se v klášteře a razíme zpátky do lomů. Hrajeme hru, kterou bych dnes s odstupem času zařadil mezi ty hodně běhací a strategické ještě k tomu. Naše strategie je výborná, bohužel nefunguje. Nemusíme být nejlepší...
Nastupujeme do práce. Práce je hodně. Práce je zajímavá. Práce je těžká. Kopeme pražce. Pokládáme pražce. Jezdíme s vagónkama. Sám řídím vagónek, který chudinka dvakrát končí mimo koleje. Můj milý deníčku, toho vagónku mi bylo skutečně líto.
Po práci připomínající padesátá léta a vyvolávající jistou podobu s prací pomocně technických praporů přichází zábava vskutku snobská - velký golfový turnaj. Uvádí ho sám velký pan továrník se svojí sličnou madam oba ve slušivých oblečcích. Oblast lomů se mění v několik nádherných greenů, zlomená násada od krumpáče na golfovou hůl od Taylora. Poslední odpaly vyžadují skutečně profesionální přístup. Jó, holt golf v netriviální krasové oblasti...
Unaveni po náročném turnaji, přejedeni z VIP rautu končíme příjemné odpoledne nebo spíše večer u kytary a táboráku.
Poslední březnové ráno se zahříváme běhací hrou komplikovanou brčky. Smyslem je vyběhnout do čárou vymezeného pole, brčkem nacucnout kartu pexesa, ubránit ji před ostatními a nerozchechtat se pohledem na ostatní s brčkem v ústech, což by mohlo mít katastrofické následky spočívající v pádu kartičky na zem a následného nuceného návratu zpět za čáru.
Pokračujeme prací, za kterou jsme náležitě odměněni diplomy, praktickým kouskem síry, gratulacemi a svízeláckými eurobankovkami. Odcházíme ještě na prohlídku kostela a muzea ve Svatém Jánu pod skalou a cestou zpět se stavujeme v jeskyni Arnice. Je tu úžasné, bláto máme až za ušima.
Večer u táboráku po vzoru Ruské rulety losujeme pěkně vypečená témata, která se po dvou minutách přípravy snažíme teatrálně performovat.
První dubnové ráno nás rozehřívá velmi hýbací hra inspirovaná čtyřtaktním motorem. Sání s výfukem jsou docela v pohodě, ale komprese s explosí dává všem zabrat. Můj milý deníčku, hra na čtyřtaktní motor je skutečně veselá.
Anžto bylo pondělí velikonoční, následuje popis tradic a zvyků. Aby nám, chlapcům, naše svízelí dívky neuschly, byly více či méně jemně vyšlehány vrbovým proutím do pomlázek k těmto účelům spleteným. Za to naopak chlapci byli bohatě odměněni zdobenými kraslicemi a čokoládovými zajíci. To by snad k tomu ránu stačilo, že jó ???
Pomalu balíme a vyrážíme k Arnoldce a dál k Americe. Obědujeme a poté hrajeme poslední hru tohoto víkendu spočívající v navigaci partnera se zavázanýma očima a vajíčkem na lžíci v ruce. Samozřejmě vajíčko nesmí upadnout na zem. Je pěkné teplé odpoledne a pomalu se oddělují skupinky pospíchající na vlak, se zbytkem ještě razíme k Velké Americe, odtud poté na vlak do Karlštejna.
Co dodat zavěrem ? Velmi příjemně strávené tři dny, spousta nových zážitků, brontosauřích kamarádů, nových akcí s nimi a hlavně fajnová Svízel nebo snad Přítula ???

Pavko, červenec 2003