Těší mne, jmenuji se Tišnovka

Pracovní víkend na staré trati z Přibyslavi do Sázavy

Pátek

Začalo to takhle: Ke své velké radosti jsem na nádraží zase potkal Frišťu. Chtěl si chudák koupit jízdenku do Žďáru u Sázavy. A tak jsme nakonec přeci jen dorazili do Sázavy u Žďáru. Krásně svítilo sluníčko a hned za nádražím jsme se začali v kroužku seznamovat. Hry byly moc bezva, to jo, jenže tu "zase" byla spousta jiných zajímavých věcí. Například okolo jezdily Laminátky s dlouhými náklady, taky jsem se chtěl "konečně najíst", a tak jsem vytáhnul už asi šestý prošlý jogurt, co jsem koupil za 2,50 Kč. Někteří odvážlivci si nabídli. Přece se s tím nepotáhnu. A taky bylo konečně potřeba prozkoumat ty hromady uhlí - jedeme přece na železniční víkend - asi je to hnědé uhlí a ta hrůza je lignit.
Cesta na uhlí probíhala dobře. Dorazili jsme přes vesnici a po trati do SaZky. Všude je ještě cítit vojáky. Vrátný už sice nemá samopal, ale všichni se musí spočítat a nahlásit. Po příchodu mezi koleje nás vítá podivná dvojice - krojovaná selka a obluda s chobotem v plynové masce. I když se Ježibaba comožná snaží, aby nabízený chléb co nejvíc zkazila, když jej zasypává hromadami soli, nedaří se jí - chleba je tak suchý, že jej stačí obrátit a sůl oklepnout. Míříme se ubytovat do krásného starého 4-nápravového služebního vozu - na čistou zem. Přestože později proběhnou masová školení OBZP na téma "jak je všechno nebezpečné a které normy je potřeba neustále v běžném životě dodržovat", nejnebezpečnějším objektem prozatím zůstává tento wagon, protože schůdky jsou tak shnilé, že šlapat mimo vyznačená místa je jistá smrt, stejně tak vykročit potmě ze dveří - a zůstat jen tak viset na tyči. K večeři je výborná polívka ve vedlejším historickém wagonku, i když na první pohled vypadá zvláštně. Pak "se jde do hospody". Jenže to má pár háčků - jednak se jde pít Kofola, ale Kofola není, a jednak se chystá zmiňované bezpečnostní školení. Vystěhovali jsme lidi od našeho stolu, abychom jim vzápětí zpříjemnili čas krásným čtením. Tvoří teď výbornou kulisu v pozadí - někteří si jen tak bezmyšlenkovitě podpírají bradu a třeští na nás oči - už aby to skončilo. Hlas Strýčka Toma dodává tomuto obsahu opravdu ten správný tón. Při některých pasážích vybuchuje u vedlejšího stolu salva smíchu. Všechno je zakázáno, dokonce i přejití trati mezi poli.
Jdeme spát. Zpíváme. Robert má zvláštní rytmus (osobitý umělecký styl), který narve do všeho. Některé písničky se pokoušejí mu vynadat. Ale ne - hraje pěkně. Slyším kousek pohádky, ale nedočetli mi jí ...neupozornili mě, že je nebezpečné jen tak poslouchat!!! (co dělat, když v půlce usneš - pozn. red.).

Sobota

Probouzíme se na povel "Když jsem chodil zvonit". K snídani chleba s marmeládou - pochoutka ("příšerný"). Potají hledám zásoby potravin - hele, párečky...
Opouštíme vlakem už nadobro tyto nepřírodní končiny závodu SaZ. Veze nás "pyšná modrá mašinka". Je opravdu krásná, až na to řazení rychlostí - to takový elektrický přenos výkonu. Ale to je jiná kapitola. Trať je opravdu krásná, druhá trať nad námi taky. Robert pěkně hraje, jenže pak i on chápe, že kvůli tomu nevidí na trať, a tak kytaru balí. Zastavujeme a jsme na místě. A teď hurá do práce - 3 metry od kolejí nemá příroda co dělat. Chvíli se hádáme, odkud se ty 3 metry měří. Planá debata vyúsťuje v zahájení prací. Sekyry se ukazují jako k ničemu, zato křovinořez a pily chrlí obrovské hromady materiálu, kterými zasypáváme prostřední nákladní vůz a lidi na něm. Je tady taky Kouba - podle mě v podstatě "lesní houba", aspoň tak v klobouku vypadá - Robertova záhadná sestra, vystupující pod různými jmény, jejíž vztahy s Robertem se stávají čím dál záhadnější. Každopádně - všechny (rozumí se kluky) zajímá.
Ježibaba roznáší vytrvale pití mezi schvácené pracovníky. Pak jdeme na přestávku do vozu. Zpívá se: "Každý den k svačině jedině, jedině Pramen zdraví z Posázaví". A opravdu, za chvíli smíme jíst opravdové Pribiňáčky, co dnes stojí asi 14,50.
Pak ještě musíme zajet v plnou fůrou na vagóně na most a házíme všechno dolů - dá to docela práci. Přitom začíná zábavně pršet. Pak pod chytrou záminkou, že se musí vlak otočit, i když je v půlce trati, jedeme do Přibyslavi (to je také jeden z mnoha předpisů, který zakazuje sunout vlak "příliš dlouho" - pozn. red.). Hezká trať! Je vedro a nikdo se nechce koupat. Po návratu zastavujeme opět u mostu, kde budeme krásně v přírodě i s celým vlakem nocovat! V přestrojení za "mašinky" - 4 lidi v dřevěném rámu - jdeme do lesů a řeky hrát hru. Na louce máme svázané nohy - my krajní vůbec nechápeme, s čím mají ti uprostřed pořád problém. Navíc už doháníme družstvo před námi, na konci louky. S obavami obracejí pohledy na nás. V tom zakopáváme o zdánlivě banální, 20cm široký potůček a řítíme se všichni k zemi. Družstvo na konci louky propuká ve smích a mizí v lese. Asi po 10 minutách dorážíme tam, co stáli.
Následující etapu "naboso řekou" se pokouším nejdříve usmlouvat s rusky hovořícím celníkem. Marná práce. Nám krajním připadá chůze hrozná, zatímco ti, co měli provazy zařezané v obou nohou, si pochvalují.
Celá hra končí nejasně - prý asi takhle: Obě družstva jsou při přechodu řeky po mostě přece jen zlákána vidinou vody. Vyhlašují vzpouru a jako hlavní objekt své taškařice použijí samozřejmě Koubušku, která má navíc v dané chvíli zavázané oči. Takže vůbec netuší a neslyší, že je nesena k vodě, kam je posléze i vhozena. Každý se kvůli tomu rád namočí a tak nakonec stojí všichni oblečení v řece a cákají.
Večer u ohně Jitka za smíchu okolí opéká sójový párek. Ne ne, zpět - to bylo až o dva dny později. Totiž tak trochu - vlastně vůbec ne. Totiž přibližně... Raději dáme konec odstavce.
Pozdě večer propuká obrovský liják - tím oheň náhle končí a voda s sebou odnáší i celou vládu ČSSD - právě skončily volby.

Neděle

Ráno se probouzíme poměrně nepříjemně - jsou tu výsledky voleb - aha, ČSSD tu je opět a na další 4 roky. Navíc komunistické písně dávají tušit další neblahý výsledek voleb.
Jedeme do práce, kde vynecháváme včerejší chyby a za 2 hodiny uděláme tolik práce jako včera za celý den. Hromada na wagoně je obrovská. Koubuška je zasypána prací i větvemi.
Já, Elvíra, se jdu koupat. Po obědě na kolejích jedeme po trati s tou obrovskou fůrou. Na přejezdu zastavujeme a za chvíli se konečně jdeme koupat. Pěkné místo pod skálou, s hlubší vodou. Sezení ve vodě, procházky řekou. Kouba se nechce koupat a je zasažena sprchou vody z náhodnou odhozeného asi 10 kg kamene. Nakonec menší šišková bitva, když Elvíra nechce vylízt z vody. Zákeřně hozená šiška zezadu překrásně zasahuje Pavla Mareše a vyvolá proud obvyklých nadávek, který nás ostatně provází už 3. den.
A teď už opravdu krátce, nechce se mi psát (a vám jistě ani číst): Odchod z koupání přímo na rozhlednu - návrat - balení - odjezd. Mimochodem, překrásná věc z rozhledny: Strýček Tom poté, co ukončil pětiletá studia na VUT, v hledáčku Frišťova fotoaparátu poprvé na vlastní oči vidí, co je to hloubka ostrosti, a moc se diví... "No o tomhle jsem se vždycky učil, ale nikdy jsem to neviděl".

zapsala Elvíra - studentka FSS s dlouhými vlasy.

Co napsali účastníci po návratu z Tišnovky

Tato víkendovka stejně jako mnohé jiné mě ubezpečila, že co se normálně stát nemůže, s Brontosaurem vás určitě potká! Máte u mě schovaný to neustálé lechtání a hození do vody, vrátím i s úroky. Tak pac.

Petra alias Kouba

Brigáda s Brontosaurem se nakonec povedla na výbornou. Štěně opět prováděl družbu s druhým pohlavím, čemuž se není co divit. Všichni ostatní si taky užili svoje. Někdo se vyžíval kosením křovisek, někdo zas na mašině a drezíně. Navázalo se spousta kontaktů, udělalo dost práce a užilo dost legrace.

Hobista

Moc příjemný víkend. Mašinka, koleje....prostě nádhera. Moje první akce na trati - a nezklamala - vlastně i moje první akce s Brontosaurem. Tak zas někdy.

Markéta

Nevím co budu dělat, až půjdu kolem kolejí a bude tam křoví. Asi ulomím větvičku a odvezu na nejbližší vagón. Příště bychom mohli začínat s prací dříve, lépe a radostněji. Vagóny super, spaní v nich za deště ještě lepší.

strýček Tom

Pěkné, leč širokorozchodné.

Spajdr