Yukon

Prázdniny s Brontosaurem v České Kanadě, 10.-17.7.2005

"To chci vidět, jak potáhneme ty lyže" varovala jsem Zbojníky, když jsme obtěžkáni zavazadly vyráželi směrem k Yukonu. Smáli se mi, mysleli si, že si dělám legraci. Jaké pak bylo zděšení v jejich tváři, když jsme v Praze na hlavním nádraží z úschovny ty lyže opravdu vyzvedávali. Fakt lyže! Honem, ať nás nikdo nevidí! Trapas.
Pět organizátorů na pět účastníků, vážně trapas to uvítání první skupiny polárníků. Zbytek se poztrácel v lese. Ježi proč si vařila v tom velkým hrnci, když už nikdo nedorazí, tak to budeme jíst tak akorát ten tejden. Leje a leje, jdeme na sena. Nemá cenu si brát na sebe cokoli, všechno je hned mokrý. Šílená dřina. Poprvé vidím rosnatku - droseru capilaris v přírodě. Jsem nadšená, Sája, Maruš, Zuzka, Strejda a Jakub pracují jako o život! Když jsme se vrátili, otevřela jsem stan a zdálo se mi, že je tam nějak víc světla ... a opravdu bylo... stal se z něj svatostan!
Z Pepy se stal modrý námořník, nebo z něj tekla modrá krev. Přenášel zboží, dělal volavku. Mojžíš se posmíval Terce, že mu zas může něco přinýst, Myšinko čekal za bukem na kořist Jakuba.
Nejvíc jsem se bála večerního zpívání. To nemůže nikoho bavit. Týjo... jak to Ježi uměla podat, že nám to šlo i osmihlasně. Teda šlo, já nevím, neslyšela jsem to, ale viděla jsem, že se všichni trefili.
Příběh Heleny Kellerové mě vždycky chytí. Vtáhl mě i při čtení role její učitelky. Ona to dokázala! Kéž bychom všichni měli alespoň její odvahu to zkoušet, když už nám chybí ta výdrž, odolnost, nasazení, trpělivost... Všichni jsme se vyděsili, když k ránu Vojta duchapřítomně leč omylně zachraňoval kohosi, kdo klopýtal nad dírou - vidomý - nevidomý. A ta Jarmila si nedala říct. Polila se čajem, pobryndala kaší, spálila se ... taková musela být počáteční vzpurnost Helenina!
Válela jsem se smíchy, když přišla zvířátka z koupání. Mojžíš táhl sáně, na kterých seděla Lucka a Terka měla druhé, přes které měla přehozený ručník. V červenci! Kde to sehnali? To v Kaprouně u popelnic rostla skládka věcí vyklízených z jedné chalupy. Z ní nám přibylo ještě spousta užitečných věcí třeba žehlička, hrnec, slunečník a pod.

Pevnost jsem si užila. Sice jsem si do poslední chvíle nevěřila a bála se, že svoje družstvo zavedu někam špatně, že zabloudíme nebo tak, ale povedlo se. Škádlila jsem družstvo, když mělo zavázané oči, říkala jsem jim, že teď budou muset jako v televizi šahat do nádob s havětí, šváby, hady ještěry... zvlášť't Milada se obávala, že něco takového opravdu vyvedu. A Mojžíš byl asi trochu vedle, když měl dostat klíč z olova bez sirek, pokoušel se ho vymlátit, rozbít o jehličí, ale nakonec to všichni zvládli aniž by zničili jediný ešus. Zuzka zas vlezla pro poslední klíč do rybníka v rouše Evině! A to mělo družstvo tři urostlé muže!

Možná až teď mi dochází Pastvina ... a všichni nakonec stejně umřeli hlady (Pravda Pepa dřív). Jarmila s Bobíškem to měli dobře vymyšlené. Hra, která vypadá bojovně a nevině byla vlastně opravdový život. A Vojtové ustupují, navrhují, přesvědčují ... a Mišinkové bohatnou, zbrojí ... Pepové mřou hlady ...

Fúzik pěkně nafotil filmy, měli jsme mu dát určitě cenu za nejlepší kameru.

Lentilka