Ostře sledovaný vlak

Mám rád vlaky, teda spíš vláčky, které mě vezou po malebné krásné a často veselé české krajině, lesama, loukama, daleko od smradlavých dálnic, křižovatek a benzínových pump, i když jezdí trošku pozdě a na vlakové nádraží je to v každém městě hrozný kus, ale stejně není nad to přesprintovat v Praze během deseti minut, samozřejmě s metrákovou krosnou na zádech, z Masarykova na Hlavní nádraží a ještě najít správný perón a vlak ( zkuste to, doporučuje 9 z 10 Brontosaurů ), to člověka potom to zpoždění a prázdné kupé potěší ještě víc, proto jsem se vypravil na pomoc zapomenutému nádraží v Kamenickém Šenově a tušil, že se mi tam bude líbit, že si tam vláčků užiju, a taky že se mi tam líbilo, všechno se mi tam líbilo, líbilo se mi, že po osmihodinové cestě až kamsi do Sudet, první domorodec, který nás 2 protivíňáky oslovil, byl z Vodňan ( jak všichni jistě víte, Vodňany leží, netečou, cca 6 km od Protivína, což je obojí v jižních Čechách ), líbilo se mi čekat dvě hodiny na nádraží , prohlížet si lidi a dohadovat se, je či není -li to budoucí spolubojovník, líbilo se mi tradiční úvodní seznamovací putování s úkoly po cestě, včetně stavění zřícenin, teda vlastně věží ze špejlí, a cpaní buchet do organizátorů, až jim drobky padaly i z uší, líbilo se mi válet se po peróně před zraky užaslých domorodců během seznamovacích her, líbilo se mi padat po zádech v rámci Pádu důvěry a důvěřovat lidem, které jsem znal dvě hodiny, že mě nenechají rozplácnout o beton, líbila se mi pětikilometrová cesta do tábora po kolejích, i když jsem musel cupitat po pražcích jako baletka, líbilo se mi to radostné a napjaté očekávaní věcí budoucích, které ze všech ( i ze mě ) sálalo, líbilo se mi ubytování ve stařičkých vagónech i pocit radosti, že jsem konečně tam, kam jsem se už zhruba od Vánoc těšil, líbil se mi i krátký, ale intenzivní spánek i krásná a příjemná rozcvička, společná mohutná snídaně přímo na peróně a dokonce i ledová koupel v nedaleké studánce, hrozně se mi líbil náš soukromý vláček - stařičký krcálek Hurvínek - který nás vozil za prací, líbilo se mi i pozorovat Mojmíra při jeho řízení, líbilo se mi půl dne mlátit do ocelových kořenů, svačit přímo na kolejích a poslouchat vyprávění ostatních, líbila se mi i Šerpská stezka, během níž jsem klusal přes lesy i louky, do kopce i z kopce, několikrát se omotal okolo elektrického ohradníku, nespočetněkrát zakopnul, rozehnal stádo krav a následně zapadl po pás do močůvky, plaval v rybníku, na který bychom my - Jihočeši, rybníkáři, nepustili ani kachny, skákal přes švihadlo, znovu běžel ( tentokrát ale jen do kopce) a znovu skákal ( přes balíky slámy ) a konečně po čtyřech šplhal na rozhlednu, abych si tam mohl sice naprosto utahaný, ale šťastný, spolu s ostatními zahulákat, že : " We are the champions, my friend !!! ", strašně moc se mi líbila slepecká hra o Heleně Kellerové - ta záplava pocitů, napětí, vůní, doteků a představ, líbilo se mi i bušení krumpáčem do kamenů mezi pražci, i když jsem měl puchýře i na puchýřích, líbila se mi i další slepecká hra, při které jsem si sugeroval ( a celkem úspěšně ), že jsem bakterie nebo třeba ryba vznášející se v moři, aby přišlo tvrdé vystřízlivění v podobě rány PET lahví do nosu ( v rámci ekologické výchovy ), líbilo se mi společné psaní pohledů domů i Lesní scrabble, při kterém jsem opět vydusal na několik krpálů a otestoval funkčnost dalších ohradníků ( a že fungují dobře! ), líbil se mi Sexuální trojboj hned po ránu, i když chvílemi spíš připomínal zápasy v blátě, líbilo se mi svezení na plošiňáku i společné modelování dárků z keramické hlíny ( sice mi místo původně zamýšleného hrocha vzniklo něco jako topení, ale stejně se mi to líbilo ), stejně jako večerní hra na hřbitově, kde jsme se pokoušeli dohodnout, co že je v životě to nejdůležitější ( nevěřili byste, jaký povyk se může linout v noci ze hřbitova, protože jsme s údivem zjistili, že každý má naprosto jiný názor a nikdo se ho bez boje nevzdá, postupem času bohužel zima zvítězila nad odhodláním prosadit pravě ten svůj názor ), líbilo se mi i buzení písničkou o mrtvém štěňátku ( pro otrlejší a morbidněji zaměřené čtenáře volně k dispozici na : http://www.matfyz.cz/kaldy/download/21-stenatko.mp3), líbil se mi i šok a hrůza, která nás ovládla poté, co nám organizátoři oznámili, že za 24 hodin máme odehrát jakékoli divadelní představení v domově důchodců v nedaleké České Kamenici, což se nakonec nějakým zázrakem povedlo ( a celkem úspěšně ), líbilo se mi i patlat po tmě chleby marmeládou, aby kolegové trsající na večerní držkotéce neumřeli vysílením, líbilo se mi ručně posunovat vagóny ( netušil jsem, že 4 normální lidé pohnou třicetitunovým kusem železa ), líbilo se mi nosit Ali, která si během pobytu pořídila slušivou, leč těžkou sádru, a vůbec se jí nechtělo skákat, líbilo se mi povídat si s ostatními i je třeba jen pozorovat a poslouchat , líbilo se mi, že každý je úplně jiný, ale přesto mají všichni hodně společného a rozumí si, líbily se mi dlouhé večery, kdy jsem chodil spát jen velmi nerad, abych si užil každou minutu, líbily se mi i škleby spolustolovníků při konzumaci nějakého méně podařeného pokrmu, líbilo se mi prostě všechno, všechno, všechno,všechno, každá minuta, vlastně jen loučení se mi vůbec nelíbilo - musel jsem se přemáhat, abych z Hurvínka, který nás odvážel pryč, nevyskočil a neutíkal zpátky, nelíbilo se mi, že těch 9 dní tak strašně uběhlo, že se mi už po první minutě tolik stýská, tak to se mi nelíbilo, ale všechno ostatní ano, dokonce i psaní tohoto souvětí se mi líbilo, a vám by se tam taky líbilo...

Jura

Pohádka pro železňáčky

Bylo nebylo jedno malé, poměrně vyspělé a velmi pozoruhodné královstvíčko. Ale nebylo to obyčejné království, bylo to prokleté království. Měli tam totiž prokletého krále. Tenhleten jejich král si neustále na něco stěžoval. Stále ho někde něco bolelo, případně mu bylo na omdlení a často trpěl škytavkou. Když se stalo, že ho zrovna nic nebolelo, zase se příšerně nudil, nebo trpěl depresemi a občas míval i strach vylézt ráno z postele, aby náhodou se mu nic zlého nepřihodilo. A tak dost často celé dny prostě proležel a dokola si na něco stěžoval. Jeho rádcové museli vládnout za něj a to si umíte představit, jak to asi vedli. Polovina z daní, které vybírali, jim padla do kapes, lidé nesměli podnikat nic o čem oni by nevěděli a tak rozhodovali o všem, co se v zemi dělo. Krále mezitím obskakovali různí lékaříčkové, mastičkáři, dokonce i všelijací zaříkávači či babky kořenářky. Ale nikdo si s královým prokletím nevěděl rady, nikdo z nich krále nedokázal vyléčit.
Až jednoho dne se objevil na zámku muž. Vypadal na místní poměry trochu podivně. Měj na sobě oblek velmi zvláštního střihu, místy na něm měl (předpokládám jako módní doplněk) díry různých tvarů a voněl opravdu neznámou a velmi pronikavou vůní. Také z něj neustále kapala jakási tekutina. Voda to nebyla, takže o vodníka se nejednalo. Tekutina byla totiž takové tmavší barvy, byla velmi lepkavá a všude za sebou zanechávala nesmazatelně mastné stopy.
A tak tento muž vkráčel do zámku, prošel dlouhými chodbami, neustále za sebou zanechávaje mastné stopy, až došel do královy komnaty. Král zrovna ležel ve své posteli s žaludečními křečemi a po probdělé noci. To si asi umíte představit jakou měl náladu. Když uviděl vejít tohoto podivného muže, div že popadal dech. Muž však ani chviličku nezaváhal, představil se králi a řekl mu, že ví, jak jeho trápení vyléčit. Král začal bedlivě poslouchat co pro něj má ten svérázný podivín. Muž králi vyprávěl, že za devatenáctero horami a devatenáctero řekami je místo, které je přímo stvořené pro jeho milost krále. Tam prý se mu stoprocentně uleví a určitě zapomene na všechny starosti. Králi se zrovna moc nechtělo z vyhřáté postele, ale byl až příliš zvědaví, aby odolal mužově nabídce. A tak se tedy vydal i s mužem na ono zázračné místo. Jeli dlouho předlouho, většina družiny se jim v hustém lese ztratila. Když už král myslel, že nedočkavostí padne, octli se před jakousi podivnou stavbou, která nebyla zdobena ani zlatem, ani stříbrem, vlastně vůbec ničím. Jenže to nebylo ještě to nejpodivuhodnější, co před sebou viděli. Kolem budovy totiž vedli jakési dvě lajny, protkané dřevěnými trámy a ztrácely se na obou stranách kdesi v dáli. Král na to všechno hleděl jak v Jiříkově vidění a nic nechápal. Ale než vůbec mohl něco stačit pochopit, vrazil mu podivný muž do ruky takové velké špičaté kladivo a poučil, že se tomu říká krumpáč. Pak ještě králi ukázal jak nejlépe se s tímto výborným náčiním zachází, aby léčba byla co nejúčinnější. A tak král kopal a kopal. A vůbec mu nevadili modřiny ani puchýře, ani věčně namožené tělo. Prostě věřil, že mu muž nelhal a že tak vyléčí své problémy. No a když za několik dní zjistil, že je za ním vidět kus práce, začalo ho to ještě víc bavit. Král zapomněl na všechny své neduhy, protože si nejen procvičil tělo, ale dokonce si při této zázračné metodě léčby proluftoval i hlavu.
A od té doby je jasné, že nemoc zvaná lenost, se nejlíp léčí prací. A kdo tomu nevěří, ať se přijede přesvědčit na některou z akcí brontíků svízeláků.

Marta