Zářivé zářijové vzpomínání

Potáborová srazovka v Prokopském údolí

Tento víkend jsme vyrazili do Prahy, do Prokopského údolí, setkat se se všemi účastníky letošních svízelích táborů - cyklopuťáku Čechy krásné, Čechy naše a hlavního pracovně-programového tábora Výhybka do odbočky. Mohutná účast předčila všechna očekávání!
Už v Praze na hlavním nádraží, kam jsme dorazili s vidláky z Brna, čekala velká skupina veselých lidiček s batohy. Nastalo vítání, objímání, malý Kubík radostně pobíhal okolo všech "tet" a "strejdů". Vydali jsme se všichni metrem na Smíchovské nádraží a autobusem k Prokopáku. Uvnitř budovy ČSOP jsme se jali vybalovat jídlo, připravovat společnou večeři a pořád se povídalo a povídalo. Sesedli jsme se do kroužku a každý vyprávěl, z kterého svízelího tábora sem přijel a co od té doby dělal, kde ještě v létě byl a co zažil. Prohlížely se fotky a před spaním byly promítnuty na bílou stěnu táborové diáčky. Znovu jsme vzpomínali na události tábora v Zubrnicích a smáli se obličejům pracujícím s podbijákem nebo vidlema. Uprostřed promítání za námi dorazil zpožděný Bobíšek se svou kytarou a na dobrou noc jsme si ve sprchách zazpívali. Noc pokračovala bděním a povídáním a mnohým zadělala na spánkový dluh, který dostával pořádné šance se rozvinout s pokračujícím víkendem. Byla to noc kouzelná, teplá, krátká.

Nádherné slunečné zářijové ráno nás vytáhlo ze spacáků. Východ slunce jsme měli zažít, to by byla teprve krása! Vybíháme hromadně na rozcvičku a vzájemně se hecujeme do běhu, běžíme po asfaltové silničce Prokopským údolím a odbočkou k jezírku ve skalách. "Podívejte, vodička!" vyzývám ostatní ke koupání a brouzdám se po kolena ve vodě. "Skočme si do něho!" Nikomu se nechce, stejně jako mě. K vykoupání jsme se tedy nepřiměli. Snad proto, že nikdo s sebou neměl plavky?
Po výborné snídani ve stylu co-kdo-dovezl jsme vyšli ven a pustili se do typické činnosti každého správného Brontosaura: dobrovolné práce pro přírodu. Jedna skupina odešla likvidovat křídlatku japonskou, jež se od května, kdy jsme v Prokopském údolí naposledy pracovali, opět rozrostla. Tato obrovská invazní bylina je registrovaná na indexu introdukovaných rostlin, dobře se množí, nechutně se u nás rozšířila a zaplavila některé úseky Čech namísto původních rostlin. Likvidujeme ji holýma rukama, vytrháváme i s kořínky, rostliny jsou větší než my. V ohradě u usedlosti se pase několik ovcí a koz. Těm křídlatka velmi chutná. Zbytek se dává na hromady k uschnutí. Druhá skupina zůstává u domu a pálí postupně hromadu starých větví. Občas zaběhneme zamíchat s obědem.
Po poledni je připraven klasický svízelí táborový oběd - krmný hrách - sponzorský dar od Fúzika. Každému servíruju do ešusu kolik snese. Bohužel většina zvířátek tuto stravu již chronicky zná a odmítá nechat si ukápnout ze sběračky víc, než na pár lžic. Loni jsme darovanou dávku na táborech a setkání skrmili, letos ho bylo ale opravdu dost. Na každém z táborů se vařil nejméně dvakrát a pořád ho je půl pytle. Zbytek jsme naložili k Pavkovi do Ťuťínka a doteď stojí na balkóně, čeká na příští táborovou sezónu. Těšte se, zvířátka!
Po obědě krátký odpočinek, opět prohlížení fotek a autoři dle uvážení vybírají svá nejlepší díla a vylepují je na dveře. Každá fotečka dostává číslo a tím je přihlášena do svízelí letní fotosoutěže. Potom se jde pokračovat v práci a později odpoledne se setkáváme na travnatém hřišti pod usedlostí ke hrám. Nejprve hrajeme jakési sbírání papírků ve dvojicích, co mají svázané nohy. Skáčeme ve vymezeném prostoru, hledáme kartičky s obrázky, nosíme je do domečku a navzájem si je krademe. Zvlášť někteří jsou v podvádění mistři, a tak hra brzy končí a přichází pořádná dynamická orvávačka - UFBEE. Výstižné jméno pro uf-uběhanou hru, ve které jsou v každé chvíli všichni hráči naplno v pohybu. Hraje se s několika létajícími talíři na frisbee na dvě branky uprostřed hřiště, do kterých se trefuje z vyznačených startovacích ramp. Všichni mají také za pasem šátek, a ten když je někomu stržen, dotyčný musí nechat všeho útočení nebo obrany vlastní branky a letět se oživit k ohradě za hřištěm. Než se člověk zorientuje, co má vlastně dělat, jestli jít házet talíře soupeři do brány nebo bránit vlastní nebo strhávat lidem šátky nebo zahazovat talíře co nejdál či jinak škodit, má stržený vlastní šátek a musí utíkat pro nový život, a tak se hra mění v každém okamžiku a je velice zajímavá.
V podvečer sedíme u táboráku. Plácáme, přihazujeme poslední nespálené větve a s červenou skupinou cyklotábora zkoušíme zpívat písně, které jsme celou cestu v létě nacvičovali. Ještě si to pamatujeme, několikahlasně, a tak přezpíváme celý náš malý koncert všem přítomným. Čechy krásné, Čechy naše, Heaven, Stojí hruška v širém poli, Bratře Kubo, Čerešničky, tři lidovky do jedné. Najednou, kde se vzali tu se vzali, přišli se za námi podívat Márwin s Ivanou a Myšutkou, asi aby to dílo taky slyšeli. S nimi už nás bylo 35! Skoro všichni letošní účastníci přijeli, aby se znovu setkali se svými kamarády. Julinka, Alenka, Haha, Milhaus, Radim, Tomáš, Spytlem, Yaki a Kubík, Slávek, paní předsedkyně, Věroš, Markétka, Lenka, Michal Kos, Kouč, Bobíšek, Vojta, Spajdr, Irča, Jana, Jirka, Guli, Evička, Emdžej, Martička, Pepa, Jakub, Bára, Jarda a Filípek. To už se udělala tma a my jsme vybalili velkolepou hru, na kterou z nedostatku času na táboře nevyšlo: LAS VEGAS!
Převlékli jsme se do společenských oděvů a slavný podnik Las Vegas právě otvírá! Uvnitř se roztáčí atrakce jako karty a Macháček, venku ruleta, šipky, bufet s občerstvením, vše samozřejmě za prachy, Svízelí eura. Kdo chtěl získat balík peněz a moct ho v podniku roztočit, musel upsat v bance směnku. Do roka a do dne musí svůj úpis splnit majiteli směnky. O půlnoci proběhla dražba směnek. Každý, komu ještě nějaké peníze zbyly nebo je vyhrál v hazardních hrách, mohl si nějakou směnku koupit přebitím nejvyšší cenou a těšit se na splnění úpisu na ní. Celou noc až do rána se pak ve sprchách hrálo na kytary a zpívalo. Chvílemi jsem usínala namačkaná s Yaki ve sprše. Haha, Robert a Márwin hráli nádherně, hrdla chtěla zpívat a nenechat těla spát. Noční koncert přešel průběžně do budíčku a bylo tu další krásné ráno. Zázrak, další nový den...

Šlo se na výlet do Prokopského údolí. Pán od ochránců přírody poukazoval na zajímavosti a přírodní krásy Prokopáče. To jsem ale tentokrát nezažila, jelikož tělo si po dvou probdělých nocích alespoň kratší spánek přece jen vyžádalo. Pak se ostatní vrátili, dojídáme zbytky a čas letí, musíme začít s balením. Loučíme se a lidi odpadávají cestou, pokračují ke svým domovům. Brněnská skupinka je docela početná, odjíždíme přímo ze Smíchovského nádraží, kde mašinky dávají dobrou noc.

Setkání Svízelů v Prokopském údolí v Praze končí. A s ním i léto končí a do toho příštího máme poctivých 9 měsíců čas. Tak ahoj zase příští léto na táborech! A kéž se sejdeme v zase tak hojném počtu jako letos. Přejme si to společně. A jestli ne, ať aspoň vzpomínky na letošní léto v našich srdcích dlouho zůstanou.

Markéta Ježibabka